Léčba závislosti - co to znamená? Jak jsem se léčil v psychiatrické nemocnici a terapeutické komunitě. 

Autentický článek ze střepů mé drogové minulosti, ve kterém chci srozumitelně popsat informace pro každého, který přemýšlí, jak pomoci svému blízkému, závislého na návykových látkách či bytosti, která sama zvažuje možnosti léčby.

Na začátku tohoto článku, chci zmínit, že ne každý závislý člověk musí projít léčbou. Existuje velké % lidí, u kterých zafunguje tzv. přirozená sebeúzdrava. (Kolik % si přesně nepamatuji, ale mám pocit, že bylo uváděno snad 40-60% lidí). Více se můžete dozvědět v knize například od Pavla Nepustila s názvem – Bez léčby to jde.

Nyní se ale dočtete edukativní informace o možnostech léčeb v České republice ve spojitosti s mým prožíváním.

Když jsem se v životě dopracoval do bodu, kdy jsem si přiznal, že už ten život fakt nezvládám, obrátil jsem se poprvé v životě na pracovníka v sociálních službách. Zpětně jsem párkrát přemýšlel nad otázkou – kdybych to udělal dřív, ušetřil bych si několik let fetování a čas ve výkonu trestu? Kdybych tenkrát věděl o možnostech, které jsou závislým lidem nabízeny, chytil bych se nějaké nebo ne? Nevím.

Ale co vím, je skutečnost, že jsem tenkrát potřeboval čas a prostor, abych si zvědomil své kořeny závislosti, respektive kořeny svých traumat a bolestí, na které jsem si tenkrát už jako dítě vytvořil způsob řešení ve formě závislosti na drogách. Neuměl jsem to tenkrát jinak. Závislost pro mě byla tenkrát způsob, jak emočně zvládnout situace, které jsem žil.

Jak říká Gábor Maté, příčinou závislosti je trauma a bolest. Ne každý traumatizovaný člověk je závislý, ale každý závislý prožil bolestivé trauma.

Nikdy jsem aktivně nenavštěvoval žádné sociální ani jiné služby, jako jsou kontaktní centra, sociální bydlení, armády spásy, charity apod. Nejen, že jsem o nich dostatečně nevěděl, ale také jsem byl zvyklý se starat o své potřeby vždycky sám. (Byť i trestnou činností, kterou jsem si následně odseděl ve výkonu trestu).

Ano, může někoho z vás napadnout, že jsem měl jít do práce a nemusel jsem dělat trestnou činnost. Musím říci, že jsem se několikrát snažil žít "normální život". Moje hlava věděla, že mám chodit do práce, že je třeba platit účty, že si mám najít ženskou a mám být vzorný člověk. Věděl jsem to, ale emočně jsem to tak necítil. Byl jsem tak vnitřně rozpolcený, že jsem potřeboval utišit svoji vnitřní bolest svoji závislostí a nedokázal fungovat v běžné společnosti, jako "normální" člověk.

Závislost není slovo. A závislost není ani volba, byť si to dost lidé myslí. Je to začarovaný kruh, ze kterého se velmi špatně dostává.

Když nemáte v souladu mysl a srdce, těžko se dělá změna. Do té jsem musel dospět pádem na své dno..

Byl konec června a já po narušeném vztahu s mojí tehdejší přítelkyní a po několika fetáckých jízdách přicházím poprvé do sociální služby, kde žádám poprvé o pomoc. Je mi nabízena pobytová léčba ve formě psychiatrické léčebny nebo terapeutické komunity.

Nyní popíšu celý proces léčeb, který je v dnešní době nabízen lidem se závislostí na drogách či alkoholu.

1. První možností je ambulantní léčba:

Jedná se o léčbu, kdy člověk zůstává ve svém přirozeném prostředí a dochází pravidelně na terapie za svým pracovníkem, během kterých se zaměřuje na svá důležitá témata.

Tento způsob léčby je vhodný pro lidi, kteří jsou závislí, ale dokážou fungovat v rámci svých možností ve společnosti. Dochází do práce, jsou schopni si udržet bydlení a tak nějak fungovat i se svojí závislostí. Byť se s ním dá pracovat na spousty důležitých tématech, jako je například trávení volného času.

2. Druhá možnost je léčba v psychiatrické nemocnici na oddělení závislostí:

Tuto cestu léčení jsem si původně zvolil já.

Proč? Protože mi bylo řečeno, že mohu strávit na tomto oddělení 3-6 měsíců a zapracovat na své závislosti. (Dostal jsem společně s touto možností informace také o terapeutické komunitě, což je léčba situovaná na rok, ale v té době se mi zdálo hrozné strávit rok svého života někde zavřený. Navíc dobrovolně.) Tak jsem si zvolil léčbu s kratším trváním s myšlenkou, že se vyléčím a za chvíli budu v pohodě.

Jedná se o nemocniční prostředí, kde jsem nastoupil na detox, což je oddělení, kde se tělo čistí od veškerých drog a alkoholu a následně jsem se po týdnu dostal na zmíněné oddělení závislostí, kde jsem byl na pokoji s ostatními pacienty. Celkový pobyt v psychiatrické léčebně na oddělení závislostí funguje tak, že dostanete ráno připravenou snídáni, dopoledne máte společnou komunitu s ostatními pacienty a psychologem. Komunita znamená, že si sednete do kroužku s ostatními lidmi a povídáte si na zvolené téma.

Byla zde možnost i individuálního sezení.

Následně jsem dostal oběd a měl jsem volné odpoledne. Někdy jsem se zúčastnil socializačních aktivit, jako je kreslení či procházka.

Nastal večer a po večeři jsem šel spát.

Když se mi psychicky přihoršilo, mohl jsem si zažádat o prášek na úzkostné stavy. Vše však v kontrolované míře, protože jsem byl závislý.

Musím říci, že tento prostor je výborný na očistu těla, na vyčistění mysli a nastartování se na nový životní směr, když člověk chce. Opakuji, když člověk chce. Je to skvělý začátek, co pro sebe může člověk udělat. Někdo tu zůstává 3 měsíce, někdo půl roku. Musím ale podotknout – je to začátek. A to je věc, kterou jsem podcenil.

Měl jsem po měsíci pocit, že už svoji závislost zvládám a můžu se vrátit zpět a tvořit hodnotný život.

Vážně jsem si to myslel. A neřekl bych žádné křivé slovo na léčbu v psychiatrické léčebně na oddělení závislostí. Dostal jsem to nejvíc, co mi mohla léčebna nabídnout a co jsem já byl schopen v daném okamžiku přijmout.

Jak jsem tedy zmínil, po měsíci jsem se vrátil, spokojený a připravený napravit svůj vztah s partnerkou a žít "běžný" život. Dalším důvodem, proč jsem léčbu ukončil, byla má touha hrát jako DJ DnB na open air se svoji tehdejší crew.

Do týdne jsem byl zpět na drogách a skoro na ulici. Bydlel jsem v autě.. Co však musím podotknout, před aplikací pervitinu jsem se na 5 minut skutečně zastavil a zvažoval, zda si dát nebo ne. Pocítil jsem vliv léčby na svůj přistup ke drogám, avšak, jak jsem zmínil, byl jsem na takovém začátku změny, že droga pro mě byla tenkrát stále silnější volba.

Nakráčel jsem zpět do sociální služby za svým pracovníkem, který mi znovu připomněl možnosti, které mám a výrazně v tomto okamžiku vyzdvihoval terapeutickou komunitu. Léčbu v psychiatrické léčebně jsem zkusil. Nezbývalo mi nic jiného, než přistoupit na další možnost.

Popravdě jsem tenkrát vůbec netušil, do čeho vlastně jdu i přesto, že mi to pracovník velmi detailně popisoval. Byl jsem emočně, fyzicky i duševně tak na dně, že jsem všechno odsouhlasil, aniž bych věděl. Bylo to tenkrát jediné východisko.

Musím říci, že v této situaci jsem od života dostal obrovský dar. Co se stalo? Na léčbu se většinou čeká +- 3 měsíce. Toto období bývá velmi kritické pro každého, který chce do léčby nastoupit i pro maminky, partnerky a další osoby blízké, které doufají a chvějí se na každou minutu, kdy jejich milovaný do léčby nastoupí.

Kritické, protože člověk opravdu neví, co se sebou. Nemá pro něho smysl v té chvíli nic. Napadne vás – najít si práci? Proč, když jsem byl finančně negramotný, v práci jsem vydržel maximálně do výplaty, kterou jsem utratil za 3 dny za kopu drog, abych utišil ten neklid v sobě.

Já jsem o léčbu žádal ve čtvrtek a nastoupit jsem mohl hned v pondělí. V komunitě byl v tento čas dostatek volných míst, protože předchozí skupina klientů tajila závažné kardinální porušení jednoho z pravidel komunity. Jeden z klientů tajně užíval během léčby alkohol. Byli vyhozeni všichni, kdo o této skutečnosti věděli a nic neřekli. (Byla třeba to nahlásit, protože lhaní a zatajování pravdy, bývá často součástí feťáckého života. A takové zvyky by si člověk neměl chtít přetahovat do svého současného čistého bytí.) Nešlo o nutnost bonzovat. Šlo o osvojování si návyků žít v pravdě. V terapeutické komunitě se totiž klade důraz právě na pravdivost, poctivost a netrpí se závažné porušování pravidel, které jsou rizikové pro ostatní klienty. Člověk se tu zde léčí dobrovolně, protože sám chce. Pokud chce užívat omamné látky i během léčby, není ještě 100% na změnu připravený.

A pro mě to znamenal začátek pokračování mé cesty a první svobodné nastavování hranic, hodnot a pravidel, které jsem kdy v životě mohl zažít.

Začalo to, čemu říkám re-budování mé osobnosti.

3. Třetí možností je léčba v terapeutické komunitě

Jak jsem uvedl, terapeutická komunita má stanovena svoje pravidla. Pokud dojde k jejich porušení, nastává buď sankce nebo může dojít k vyhazovu z komunity. (Sankce znamená například práce kolem komunity nebo vypracování elaborátu na téma - zamyšlení se, proč jsem porušil konkrétní pravidlo komunity.) Elaborát se následně vyhodnocuje se skupinou a terapeuty. Celý proces mi vždy přinesl důležitou informaci pro mé já. 

Někdo může na první pohled nesouhlasit a myslet si – když se tam ten člověk rozhodl jít léčit, proč ho pak vyhazují?

Uživatelé drog a alkoholu, políbení drogovou scénou, postupně ztrácí rozhled na morální chování, mizí pocity studu či jakákoli sebereflexe. Tento člověk se v důsledku své vnitřní bolesti, kterou si ošetřuje závislostí, nadělal tolik paseky, že už nemá kapacitu přemýšlet nad tím, co vše provedl. Od krádeží či po podělání svého blízkého. Neřeší to do doby, co aktivně užívá.

V běžném životě nejsou pozitivně hodnocené lži. Ani podobné chování. A takto je to i v komunitě, která nás učila žít v pravdě a poctivě.

Když jsem se dostal do terapeutické komunity, zažíval jsem tam po obrovské době pocity, které jsem léta nezažíval. Některé pocity jsem ani nikdy nezažil. Díky tomuto prostoru, kde byla stanovená pravidla, hranice, bezpečný prostor pro moje emoce, láskyplné napomáhající prostředí plné pochopení, jsem za svého čistého bytí mohl v sobě otevřít a dát na povrch své skutečné a citlivé já. To já, které si na ulici, ve výkonu trestu a v podsvětí drogového světa nemůžete dovolit. Byl jsem to já a postupně jsem se znova začínal seznamovat sám se sebou..

Z praktického hlediska vám nyní popíšu, jak terapeutická komunita funguje a proč bych ji doporučil každému člověku, který by se této cestě otevřel.

Terapeutická komunita Renarkon sídlí u lesa v Beskydech. Bez signálu, obchod a společnost daleko. Idylické místo. Je zde kapacita pro 15 klientů, se kterými tu zde pracují terapeuti, sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách. Pracovníci se střídají na směny a jsou zde 24/7 s klienty.

Zmínil jsem, že jsem neměl dostatečnou finanční gramotnost. A nejen to. Setkáte se tu s lidmi, kteří nikdy nevařili. Jídlo dostávali v dětském domově, výchovném ústavu či výkonu trestu již připravené.

Chybí základní návyky, přemýšlení dopředu, co budete vařit, zvyk si po sobě uklízet, plánovat svoje vize do budoucna, mít zodpovědnost za své činy, za své jednání, vědět, že mám povinnosti a přijímat je za své. Myslet na běžné věci, jako je nutnost večer zamknout objekt, ve kterém spíte. Péče o zvíře.. Toto vše jsem si v komunitě osvojil. Včetně vaření, které se stalo mojí velkou vášní.

Tento prostor se totiž liší od psychiatrické léčebny tím, že tady si všechno klienti připravují sami. Každý týden se tu mění funkce, kterými si projde každý klient. Jedna z funkcí je například péče o kuchyň. Co to znamenalo? Dostal jsem budget peněz na týden a učil jsem se peníze rozpočítat tak, abych vyšel. Dostal jsem za úkol sepsat jídelníček pro celou terapeutickou komunitu a následně jídlo připravoval. Učil jsem se vařit klasická jídla, pekli jsme chleba, vánočky a další. Vnímám, že každá funkce, kterou jsme si my, klienti, procházeli během roční léčby, byla podstatná.

Dnes terapeutickou komunitu vnímám jako svoji rodinu. Zde jsem byl znova vychovaný, tak, jak má rodina vychovávat své děti. Zde jsem získal, ujasnil si a stanovil své životní hodnoty. Na tomto místě jsem poprvé mluvil svobodně o své závislosti na drogách. Prožil jsem tu nespočet hodin na terapiích nejen individuálních, ale také skupinových. V tomto prostředí můžete říci všechno. A můžete být, kdo jste. Ne jen můžete, je to žádáno.

Já jsem se zde naučil, jak být poctivý člověk. Díky pracovníkům této komunity jsem se velmi detailně prošel znova svojí cestou od dětství do přítomnosti. Pochopil jsem díky terapeutické metodě – rodinným konstelacím a dalším technikám, vztahy ve své rodině. Pochopil jsem, proč.

A otázky, na které neexistují odpovědi, na situace, které nejdou vrátit, napravit ani změnit, jsem se snažil dostávat na úroveň přijetí.

Pamatuji si do teď, když jsem jednoho dne v terapeutické komunitě, za svého čistého bytí začínal cítit obrovskou úzkost. Takovou, která bolela na hrudi. Úzkost, pocity viny a nepřijetí svého života.

Vsuvka - jak uvádí kanadský lékař s mnohaletou prací s drogově závislými Gábor Maté, - trauma působí takovou bolest a neklid, která opravdu bolí na naší fyzické schránce. Jako když řeknete, že máte zlomené srdce. To není jen příměr. Duševní bolest vážně bolí na fyzickém těle.

Onen den v terapeutické komunitě jsem cítil bolest a najížděly mi do hlavy všechny možné vzpomínky a situace, které se děly a které jsem posral. Co jsem provedl a co bylo provedeno mně.

Díky bezpečnému prostředí a terapeutickým metodám jsem si vše mohl zpracovat. V onen okamžik se sešla celá komunita v terapeutické místnosti. Já jsem seděl uprostřed a každý z klientů ke mně přišel a měl mi do očí říci, co vše provedl v životě on, co ho mrzí a co by za dnešního bytí už nikdy v životě neudělal. Nevím, zda se jedná o terapeutickou techniku nebo zda to terapeut vyhodnotil v dané situaci, že je vhodné toto sezení udělat.

Věřte, že pro závislého člověka, zažívajícího tyto stavy, je raději jednodušší si dát omamnou látku, než to vážně cítit. A je těžké si ustát abstinenci a střízlivost. Jistě to každý zná. Něco se v životě stane, tak si musíme zapálit cigaretu nebo se jít opít. Zapomenout. Nebo také jít nakupovat a zalepit si tu ránu novým tričkem. Mechanismus snížení bolesti funguje stejně člověku, který je závislý na drogách, tak stejně člověku, který žije "běžný"život. Akorát si ulevuje jinými závislostmi.

Mě sezení v této krizové situaci moc pomohlo. Šlo o pohlazení na duši, kdy jsem ucítil, že je lidské dělat chyby. A zjistil jsem, jak moc je důležité si umět odpustit, když víme, že už bychom nikdy nic podobného neudělali. Byť jsme tenkrát činili převážně pod vlivem drog. 

Společně s tímto tématem si vybavuji informaci z knihy Pátá dohoda od Miguele Ruize, ve kterém autor píše, že my lidské bytosti jsme jediné bytosti na zemi, které se dokážeme sami opakovaně bičovat za své provinění. Umíme se myšlenkami vracet do minulosti a těžké situace prožívat stále dokola, byť nemusíme. Snažmě se žít teď a tady. Minulost nezměníme a budoucnost se ještě nestala.

Další důležité léčebné momenty pro každého závislého člověka, jsou letní měsíce, kdy jsme s komunitou přijali práci v organizaci, která organizuje největší festivaly v České republice, jako je Beats for Love, Colours of Ostrava a další. – Přišel čas po mé 10ti měsíční léčbě, vyrazit z bezpečného prostředí do ulic.

Naše práce spočívala v chystání akce, stavění oplocení a pódií, po konečný úklid po festivalu. Chci předem říci, že přesně tyto momenty pro mě byli naprosto klíčové. Proč?

Můžete si klást otázku, proč jezdí závislí lidé na taková místa, kde je všude spoustu drog a alkoholu. A to je právě ono!

Když pošlete do léčby svého blízkého, je jasné, že můžete mít tendence ho následně chránit od veškerých rizik. Může se stát, že si na návštěvě před ním nebudete chtít otevřít ani pivo, abyste ho neohrozili. A o tom to za mě není.

Skoro rok jsem byl v bezpečném prostředí, řekněme, v takovém skleníku, kde nebylo žádné riziko. Setkal jsem se s chlapíkem na doléčovacím centru v Olomouci, který chodil obloukem kolem hospody a heren, protože si nebyl jistý, zda by se dokázal ovládnout.

Já jsem za tuto zkušenost nesmírně rád. Já i ostatní klienti komunity, jsme po ukončení festivalu uklízeli odpadky i sebemenší vajgl, který se válel po zemi. Každej jsme našli spoustu peněz, drog, náhrdelníků, telefonů, klíčů….

Když jsem našel první sáček s pervitinem, cítil jsem něco mezi chutí zvracet a pocitem vzrušení, při kterém se mi začaly potit ruce. Sucho v krku. Abstinenční příznak s chutí si dát. Po mé intenzivní léčbě v Renarkonu, jsem sáček odevzdal včetně všech peněz a věcí, které jsem našel. Dost z nás si tam prošel svými bubáky. Následně jsme svoje pocity sdíleli v terapeutickém kruhu. Veškeré naleznuté věci včetně peněz byly odevzdány.

Patří to mezi můj nejdůležitější moment, kdy jsem dokázal říci ne. Byť tělo a část mé mysli reagovala podle starých vzorců chování, převládli mé nové vzorce chování, ty, které jsem se v sobě vědomě nastavoval během léčby. Čím častěji odmítnete a prožíváte tyto pocity, že jste to zvládli, budete víc a víc silnější. (Byť jsem měl po roce ukončení léčby laps).

Co znamená laps? Statistiky uvádí, že po roce abstinence u určitého % lidí, dojde k lapsu. A pamatuji si, že je to opravdu velké % lidí, ale nepamatuji si přesně konkrétní číslo, proto ho nezmiňuji. Je to moment, kdy si abstinující člověk v krizové situaci aplikuje drogu. A buď se mu závislostní smršť rozjede nebo si ustojí svoji abstinenci. Lapsům budu věnovat v budoucnu celý článek. Patří totiž mezi velmi důležité body v procesu uzdravení.

Sepsal jsem nyní důležité situace, které jsem v léčbě prožil. Pokud se váš blízký rozhodne do terapeutické komunity nastoupit, podpořte ho. Setkal jsem se v praxi zatím s dvěma lidmi, kterým rodina říkala, že žádnou léčbu nepotřebuje. At jde pracovat a bude vyléčený. Nebo na druhou stranu existuje druhý extrém, kdy rodina až moc tlačí na člověka, který ještě není připravený. Není na svém dně. V tomto momentu se více trápí rodina než samotný závislý. A v tomto případě, rodino, partnerko, kamarádko závislého, nabízím podporu v této těžké situaci vám.

V komunitě si člověk nasbírá tolik zážitků, jak za několik let. Reformuje své já. Začal jsem mít hodnoty. Vytvořil jsem si vize do budoucna. Jsem silnější. Srovnal jsem si své dřívější bolesti.

A toto přeju každému.

Léčba závislosti není jen o léčení závislosti – léčení drog. Jde o léčení duše. Připomenutí si svého já, nastavení svých hodnot a spoustu dalšího. Tento proces pak pokračuje celý život.

Co dělat, když váš blízký nastoupí do terapeutické komunity? Pokud můžete, podporujte ho v léčbě. Buďte mu na blízku. Pokuste se mít otevřené srdce. On se to bude také učit.

Co nejvíce pomáhalo – co jsem viděl – když na komunitu přijela rodina. Velké + pro člověka je vědění, že ho má rodina ráda.

Zároveň je jasné, že po x letech fetování mohou být v rodinách veškeré vazby přetrhané a zničené. A tato skutečnost se musí v komunitě respektovat a současně se na ní dá pracovat. Někdy to vyšlo a rodina se otevřela, jindy ne. A obojí bylo v pořádku.

Co je dále dobré dělat, když máte blízkého na léčení? Nechte to na něm. Zodpovědnost za jeho život je na něm. Můžete s ním sdílet důležité momenty, být mu oporou, ale nedělejte nic za něho.

On si na tom sám v komunitě přijde. Skupina mu pomůže. On sám zjistí, že během léčby i po ní, se o sebe bude muset postarat jen on sám. Když do léčby půjde naplno, tak jak jsem do toho šel já, získá veškeré dovednosti, které potřebuje.

Závěrem chci říci, léčba léčbou nekončí. Další důležitý krok v životě je doléčovací centrum. Tomu budu věnovat článek zvlášť. 

Autor - Michal Hanzl

Korektura - Martina Fousková