Pokora k abstinenci i závislosti

Milí čtenáři a příznivci mého webu změna je možnost,

chtěl bych s Vámi touto cestou sdílet své zkušenosti se závislostí a myšlenky z pozice abstinujícího člověka, který v současné době pracuje s lidmi se závislostí na drogách a alkoholu v sociálních službách. Své myšlenky a zdroje tedy čerpám nejen ze své vlastní zkušenosti, ale také ze zkušeností pracovních.

Den po dni, jak žiji, vnímám, že každou novou situací se z hodiny na hodinu všichni měníme. Jak se všeobecně říká a já tomu takto věřím – že každý z nás jsme skutečně s přijetím nové informace či hlubokým uvědoměním stále jiný a nový člověk. To, co jste učinili a na tom základě se poučili, už přece nikdy znovu neprovedeme. Nebo dále mohu zmínit téma odpuštění. Pokud si dokázal/a například před týdnem někomu skutečně vnitřně odpustit, tvoje osoba byla před týdnem naprosto jiná, než dnes, pokud již žiješ se zkušeností, že jsi dokázal/a odpustit.

A u mé osoby s příchodem mnoho dalšího vnitřního učení mi na mysl přišel text tohoto článku, protože jsem si skutečně prošel velkým uvědoměním, že abstinence a celkově téma závislost vyžaduje obrovskou POKORU. Takovou, jakou jsem před pár lety ještě netušil ani neměl.

Často a rád jsem ve svých článcích mnohokrát psával o léčebném pobytu v terapeutické komunitě. Když se ohlédnu zpět, vzpomínám si, jak jsem po ukončení tohoto velmi těžkého, ale také naprosto krásného roku, cítil obrovskou radost ze života. A těšení se na svůj čistý život a aplikování všeho, co jsem se v léčení naučil, do normálního života. Dosud si pamatuji své nastavení, během kterého jsem cítil, že se drog už nikdy v životě nedotknu. Drog – tedy pervitinu.

Byl jsem tolik nasosaný terapiemi a barevnou energií, že s kýmkoli, koho jsem po léčení potkal, jsem měl tendence dále terapeutizovat. Je to hrozné slovo, které jsem nyní napsal, viďte? Jak to myslím terapeutizovat? Víte, když strávíte rok v terapeutickém prostředí, kde jste každý den v terapii, nejde od Vás tato část odstřihnout ze dne na den, po ukončení léčení. A proto si taky vybavuji řeči terapeutů, které vypovídali o lehkém vtípku, že najednou je každý absolvent komunity pan terapeut. 😊.

V té chvíli jsem to vnímal jako srandu, zároveň dneska zpetně vidím, že jsem měl skutečně tendence svoji terapeutickou zkušenost posouvat dál a několik rozhovorů s lidmi, které jsem po léčbě začal potkávat skutečně probíhaly. Dělal jsem to s čistým úmyslem. Komunita je jedna velká terapie, zároveň nebojte, postupně to v každém z nás slábne, jakmile se v novém životě usazujeme.

Na co jsem ale za poslední čas přišel?

Než na to detailně odpovím, budu s vámi sdílet jeden příběh. Jedná se o spolupráci s jedním mužem, který je nyní v současnosti ve výkonu trestu, ale blíží se mu termín výstupu. Během výkonu několikrát projevil zájem o léčení v terapeutické komunitě, o které jsme se ještě před nástupem do výkonu, bavili. Při kontaktu s tímto člověkem jsem měl tendence ho připravovat psychicky na výstup z výkonu trestu a nástup do terapeutické komunity, kam má v současné době skutečně smluvený termín. Bude mít mezi výstupem z výkonu trestu a nástupem do léčení +-10 dní na svobodě. 10 klíčových dní.

Na tomto základě jsme si (píši záměrně jsme si, protože tento člověk spolupracuje semnou, ale také s další službou, se kterou jsme vzájemně propojeni), takže jsme si dovolili klienta připravit na rizika, která by mohla nastat a zároveň jsme mu poskytly mnoho informací, podpory, návaznosti služeb tak, aby během těch 10ti dní dokázal venku důstojně fungovat, než do léčebného procesu nastoupí.

Ale co se mi zdálo zajímavé?

Ve chvíli, kdy jsme mu podali informace a upozornili ho na téma spouštěčů, skryté chutě a další témata, na kterých se běžně pracuje v terapeutických komunitách, tak jsme dostali odpověď ve stylu, že dotyčného mrzí, že mu nevěříme, že by nezačal fetovat. Další jeho slova vypovídala o tom, že je skutečně přesvědčený, že se chce vyléčit a už nikdy fetovat. S dalšími slovy, že máme obavy vyměnit za důvěru.

A tady přišel moment, kdy jsem si vzpomněl já sám na své začátky po výstupu po roční léčbě v komunitě.

Co tím chci říci?

Potřebuji v současné době VYZDVYHNOUT téma pokora, a to nejen k abstinenci, ale také ke své závislosti.

Také jsem totiž přistupoval po léčení v roce 2020 ke všemu způsobem, že mám všechno vyřešené a rozhodně už po pervitinu nikdy v životě nesáhnu.

Přátelé, věřte, že my feťáci, chceme věřit tomu, že už nikdy na tu látku nesáhneme. V kombinaci se zmíněným člověkem, říkejme mu třeba Vlastík, vnímám, že je dobré si dojít k tomu uvědomění. Uvědomění, že byť jste v jedné chvíli o něčem maximálně přesvědčení, neznamená, že se vám to jednou nerozbortí jak domeček z karet.

Mě se to stalo. Chyběla mi pokora. Stalo se mi to, byť jsem si prošel ročním a silným rokem léčením. Jak si potom může být sám sebou jistý človíček, který byl zavřený 3 roky ve výkonu trestu, kde žijete jako zakonzervovaná ryba ve vlastní štávě?

Rozhodně nyní netvrdím, že existuje jen jedna jediná cesta a že já vím všechno nejlépe. Sdílím tu jednu možnost z několika, jak se může konkrétní příběh vyvíjet. A hlavně, z mé vlastní zkušenosti. Prošel jsem si sám výkonem trestu a vím, že byť jsem se v životě xkrát snažil změnit, a to bylo právě ve výkonu, tak mi to nikdy nestačilo. Nestačilo, protože jsem tam neměl šanci projít sebezkušeností. Byl jsem tam, protože jsem musel, žil jsem ve vzpomínkách, v iluzích a představách. A stejně jsem to pokaždé po výkonu trestu neukočíroval. Ať mi abstinence po výkonu trvala měsíc, rok, dva, pokaždé jsem se vrátil ke své závislosti.

Věřím, že existuje mnoho lidí, kterým výkon trestu pomohl, respektive, že jim pomohl se dostat k uvědomění, kdo jsem a kdo chci být. Kdy mohl pomoci k tzv. přirozené sebeúzdravě. Ale na druhou stranu tohle se nestává všem. A to byl důvod, proč jsem si s čistotou dovolil Vlastíka upozornit a připravit na to, že to po výstupu může být těžké. Dále jsem od něj uslyšel další argument se zněním ve smyslu, že ve výkonu trestu je přece plno drog. A prý kdyby Vlastík chtěl, tak může fetovat každý den.

To je velmi chválihodné, zároveň – pojdme si to trošku rozvést. Každý vězeň, který nemá kontakt s nikým z rodiny nebo přátel, kdo by ho z venku mohl podporovat finančně, čelí základním rozhodnutím jestli bude mít například deodorant, kouření nebo kafe. A Vlastík patří právě mezi ty muklíky, který nemá žádný kontakt ani možnost finanční pomoci. A v tomto případě věřte, že si rozmyslíte zda si dáte jednu dávku a poté budete měsíc bez kávy či cigaret nebo zda oželíte nabídku drog. Drogy totiž i ve výkonu trestu něco stojí. Ať měsíční snídaně, kafe, cigarety, cokoli. Tedy Vlastíkovo rozhodnutí nebylo nastavené svobodným rozhodnutím – nebudu fetovat, ale bylo podmíněné omezením, které ve výkonu trestu prostě je. V tomto vězeňském světě se totiž kšeftuje s čímkoli. Vybavuji si klienta, který semnou sdílel příběh a sám jsem tyto akce ve výkonech viděl. Jedná se o nejběžnější příklad, kdy dojdete do výkonu trestu poprvé, bez jediné své věci. Často tato situace vzniká, když žijete na ulici, užíváte drogy a poté se rozhodnutím soudu stanete vězeň, kterého policie sbalí ve squotu na základě maření úředního rozhodnutí a zavřou vás. Jste bez oblečení, známek, obálek, cigaret, kávy a dalších věcí. A v tomto okamžiku za vámi přijde kolega spoluvězeň a nabídne vám pár cigaret. Jejich přijetím jste nevědomky prodali svoji snídani na jeden celý měsíc. Takové tahy a různé další jsou za mřížemi naprosto běžné.

Chleba se však láme jinde. A to právě výstupem z výkonu trestu. Protože ve výkonu trestu se tu můžeme laicky bavit o tzv. pasivní abstinenci. Nefetuješ, nechceš fetovat, protože jsi v base. Ale co se ti bude dít, jak se budeš cítit až budeš mít volná křídla po prvním kroku ze dveří brány za ostnatým drátem?

Tady je ten háček. Téma SVOBODA. A tohle téma se týkalo i mého výstupu. Ale ne tentokrát z výkonu trestu, ale z komunity. Nebudete tomu věřit, možná budete, ale závislost opravdu není 100% vědomá volba.

Vzpomínám si sám na sebe. Na rok 2020, co jsem odešel z komunity našlapaný terapiemi a šťastný. Pokračoval jsem v léčebném procesu na doléčovací centrum, po kterém se po absolvování doléčovacího centra po půl roce nastěhoval ke své přítelkyni. Do doby, co jsme spolu žili běžný život, mě myšlenka na drogy nenapadla.

Bylo to perfektní.

Později se však odehrála situace, která spadá do řady argumentů, proč je důležitá pokora a obezřetnost. Pokora k informacím, které dostáváte od svých pracovníků, odborníků, terapeutů a obezřetnost ke každé situaci.

Byl srpen, rok po ukončení terapeutické komunity, kdy moje přítelkyně měla odjet na týden pryč. V té době jsme spolu již žili. Odjela na týden za svými aktivitami a tady se v praxi projevilo to, na čem jsem rok pracoval v rámci léčby. Téma samota. A dále téma svoboda. Tedy nemám nyní nikoho vedle sebe, kdo by mě viděl, komu bych se zpovídal. Žádný bachař, terapeut, nikdo. A současně jsem doma sám. V ten moment, a znovu musím připomenout, že jsem byl přesvědčený, že už nikdy na pervitin nesáhnu, mi do hlavy lítaly nepříjemné myšlenky. Myšlenky typu – tak si dám. Nikdo to neuvidí. Vzpomínám si také na vyjádření jedné ženy, která též sama popisovala své myšlenky typu – tak si ještě zajedu koupit víno. Nikdo to nevidí. Nikdo o tom nebude vědět. Jsou to velmi vtíravé myšlenky, které patří k závislosti a k tzv. spouštěčům.

V ten moment jsem však myšlenky okamžitě zamítnul. Než jsem je postupně slyšel víc. Vyústili mě ke zvednutí zadku z gauče na procházku se záměrem potkat někoho, kdo by mi prodal..

Proto vždycky i v současné době každého klienta upozorňuji na spouštěče, vysvětluji, jak to funguje. A také to píši v těchto článcích, protože mnoho lidí, kteří nemají se závislosti zkušenost, (od rodiny i osob blízkých po závislé) mají své přesvědčení, že se člověk ve výkonu trestu vyléčí, když byl zavřený 3 roky a nefetoval. Nebo také, že po léčbě se stanete vyléčeným člověkem. Závislost nejde vyléčit. Můžete posílit sám sebe a zpracovat si svá traumata, ale zůstává.

Jak to dál pokračovalo?

Potkal jsem jednu osobu, kterou jsem požádal o dávku. Dostal jsem informaci, ať tady počkám, že hned přijde. Čekal jsem tam asi 5 minut, než jsem se probral. Najednou jsem prozřel, koukal sem se kolem sebe a uvědomil si, že tam opravdu stojím! A o moment později jsem si řekl NE! TOHLE UŽ NEJSEM JÁ! Tohle už NECHCI!!!

Odešel jsem domů. A byl jsem hrdý na sebe za to, že jsem odešel. A zároveň překvapen, že se mi to stalo.

Nikdy nevíte.

Lapsem jsem však stejně později za období 6ti let prošel 5krát. Každý laps mi něco dal.

Nikdy nebudu tvrdit, že je dobré si lapsem projít, ale musím říci, že přes každý laps jsem se o sobě vždy něco nového dozvěděl. A pokaždé jsem se v úvahách o své závislosti i závislosti všeobecně posunul dál. Věřte, že žádný závislý člověk, který si prošel lapsem, není hrdý za na první pohled selhání. Víme, že se to netýká jen nás samotných, ale také naší rodiny. Mrzí nás to, zároveň nikdy nelze vrátit zpět ani jeden jediný krok. Co ale lze, pracovat se svoji rodinou, případně ji motivovat, aby se obrátili na pomoc odborníků. 

Spolupracoval jsem s rodinou, která se na mě obrátila s tíživým dotazem ohledně jejich syna. Z historického hlediska byl syn dříve závislý silně na alkoholu, kdy po projití léčebným procesem abstinoval 10 let, než se mu v životě přestalo dařit abstinovat a na konkrétní čas se vrátil k alkoholu. Pro rodinu to bylo obrovsky emočně náročné. Slyšel jsem otázky typu:

- jak je možné, že se mu to stalo, když takovou dobu vydržel? 

Přirozeně se na to ptáte a máte právo na odpovědi. Současně máte také právo si vymezit vaše hranice. Rodina dále za naší spolupráce řešila téma, které bylo spojené s návštěvami dotyčného syna v novém léčebném zařízení. Jak to myslím? Rodiče po tolika letech bolavých situací potřebovali synovi říci, že ho milují, ale už nemají sílu na to ho navštěvovat v současném léčebném zařízení. Zvykli si na abstinujícího syna, který 10 let žil řádný život. A otázka na mě se týkala – kdy můžeme tuto informaci synovi povědět? Hned ze startu jeho dalšího pobytového léčení či počkat do vyšší fáze léčení?

JE TO NAPROSTO V POŘÁDKU. Můžete nyní dostat několik variant odpovědí. A všechny budou správné. Budou správné, protože jsme každý individuální a každému z nás proste funguje něco jiného. Někdo by počkal půl roku, jiný by šel k informaci hned. Moji přirozeností je vždycky respektovat vlastní potřeby. A tímto směrem vedu i své odpovědi. Pokud cítíte, že potřebujete vymezit své hranice, zeptejte se sami sebe, kde ty hranice jsou a jak moc rychle je potřebujete nastavit, abyste se cítili dobře sami v sobě a tady a ted.

Je to o Vás. Buďme hodní na naší osobu. Pracujme se sebou jako s někým, koho nesmírně milujete. Nikdo na vás nemůže brát hezčí ohled, než vy sami na sebe.

A věřte, že pokud je již syn v léčebném procesu, on si to tam zpracuje. Ať mu to řeknete dnes nebo za měsíc. Pokud cítíte že vydržíte ještě nějaký čas, dejte mu prostor se na počátku věnovat sobě a svým emocím. Potom mu to s láskou po 2-3 měsících nastavte. Ale pokud to ve vás tlačí teď a nejde se nadechnout, dokud hranice nezazní, udělejte to hned.

S láskou nejen k sobě, ale i k synovi. Jak říkám, sám jsem v léčebném prostředí byl a tam dostáváte všechno. Bezpečí, podporu, lásku, prostor pro emoce, naštvání, kritiku, všechno, co potřebujete. A taktéž pomoc se se vším srovnat.

Zpět k Vlastikovi a tématu pokory a obezřetnosti. Dnes totiž vím, že byť jsem si jistý svoji abstinencí, tak stále v mysli vnímám téma obezřetnost.

Pro mě obezřetnost osobně znamená se už zbytečně nevystavovat rizikovým situacím. Nejezdit na taneční festivaly, kam jsem dříve jezdil se stánkem. Změnit přístup i k ostatním látkám. Po komunitě jsem si totiž stále myslel, že je pro mě rizikem pouze pervitin. A extáze či marihuana se mi zdála ještě bezpečná. Než jsem narazil.

Je to téměř rok od mého posledního lapsu, který se stal 24.8.2024 a uvědomuji si, jak jsem rád za uvědomění opustit věci, které jsem si ještě v komunitě přál ponechat. Tedy hraní DnB a pohyb mezi festivaly. Dneska jsem to s láskou odložil. Už nikdy nebudu hrát jako Dj a ani nepojedu na Let i troll a další rizikové akce. Musel jsem si to asi fakt odzkoušet, abych pochopil.

V současné době je mi vlastně velmi dobře. S přijetím, že tato část už nepatří do současnosti mě nechává klidným. Vyměnil jsem roupy se pohybovat na tanečních festivalech za detektor. Miluju ten pocit a ten adrenalin, který prožívám, když chodím po krásném políčku a hledám mince. Tato aktivita mi nyní přináší všechno. Pohyb, fyzickou aktivitu, zaplnění mé mysli a současně ADRENALIN.

Záměrně jsem adrenalin zvýraznil, protože to je další téma, po kterém my závislí lidé toužíme. 

Užívání drog, zaplňování svého prázdného srdce a zranění chemickými látkami nám totiž přináší právě adrenalin. Mimo další hormony štěstí. A ve chvíli, kdy je závislý člověk zvyklý na návaly adrenalinu, je poté potřeba si umět dodat tento stav za pomoci čistého jednání. Nejen já, ale i mnoho mých abstinujících blízkých či známých nahrazujeme užívání drog za aktivitu typu ježdění na kole extrémní dálky. Či jiný sport za extrémnějších podmínek, protože potřebujeme stále prožívat silné emoce. Je to návyk těla a mysli. Je to něco, co mi po užívání drog zůstalo. Touha.

Proto jsem ve svém abstinujícím životě průběžně hledal situace, kde jsem prožíval adrenalin. Práce ve stánkovém prodej mi přinášela pocity zvědavosti, jaká asi akce bude a kolik peněz stánek vydělá? To se však pro mě stalo časem rizikem a spouštěčem, proto jsem tuto práci opustil. Dnes tedy využívám svůj milovaný detektor, protože tady na poli nikdy nevíte, jakou minci najdete. A i když nenajdete, vaše tělo má pohyb a aktivitu, která přirozeně vytváří ve vašem mozku dopaminy, serotonin a další důležité hormony.

Dnes jsem si poprvé vyrazil na svoji vlastní 2 denní dovolenou sám se sebou a s detektorem. Ne kvůli tomu, že bych neměl svoji Martinku rád. Ale proto, že jsem po takové aktivitě toužil několik dní. Nikdy jsem nebyl sám na své vlastní dovolené a musím říci, že je to v současné době velmi zajímavý pocit. Martinka mě v mém nápadu podpořila a je ráda, že mám takové sny. Odjel jsem na místa, kde probíhaly dříve boje s šancí, že najdu nějaký krásný historický kousek. Spím v autě a jsem po dlouhé době jen sám se sebou a se svými myšlenkami.

To je moje dnešní terapie.

Rád se vrátím domů, to je jasné.

Tyto aktivity mi pomáhají být v klidu a přijímat veškeré dění v životě s pokorou. A to přeji a doporučuji každému závislému. Opatrnost, obezřetnost, pokora, ochrana a své vlastní čisté adrenalinové a dopaminové aktivity.

Mnoho lidí totiž z jedné části zvládá svoji abstinenci formou práce a placení svých účtů, ale někdy tam prostě chybí to naplnění. Ten volný čas, který znamená šťávu života. Třeba mi zase někdy detektor stačit nebude a budu se ohlížet po jiné aktivitě. Ale alespoň jsem již poznal svoji závislost o něco více.

Je to neustálý nikdy nekončící proces.

Vlastíkovi přeju, aby ustál těch několik dní mezi výstupem z výkonu a nástupu do léčení, protože ve chvíli, kdy ustojí své počáteční chutě a zahájí léčebný proces, získá prostor poznat sám sebe z jiného úhlu pohledu. A poznání sám sebe, to je někdy magie. 😊

Autor - Michal Hanzl

Korektura - Martina Fousková