POMOC nebo PODPORA? Téma, které se mi otevřelo po roce mé praxe recovery kouče

Taky se vám někdy stává, že máte období, kdy se zamýšlíte nad nějakým tématem, třeba si i možná něco k tomu píšete, následně to opustíte skrz jiné aktivity a časem se k tomu vrátíte a díváte se vše jiným úhlem pohledu?

To se mi nyní děje 😊

Měl jsem rozpracovaný článek do ¾, a slíbil vám, že ho budu sdílet. Uplynulo nyní spoustu času a já se nyní k článku vracím a mám tendence napsat vlastně něco úplně jiného. To však neznamená, že to, co jsem ve článku uvedl předtím, že by už neplatilo. Platí, jen se mi podařilo díky dalším zkušenostem téma lépe uchopit. 

V době, kdy jsem článek psal, jsem tuto otázku zvažoval, protože se i já sám jako člověk neustále vyvíjím. Jako vy všichni ostatní. Učíme se umět žít v našich rolích. A jedna z těch rolí pro mě znamená pracovník se závislými klienty.

V době, kdy jsem článek psal jsem uvažoval nad hranicí pomoci. Hledal jsem v sobě hranici mezi – chci mu hodně pomoci, jak moc mu mám pomoci, kdy mu pomáhám a kdy už ne? Kdy mu pomáhám nebo ho podporuji v chování, proti kterému ho chci vlastně odvést?

Točily se mi v hlavě vzpomínky, jak lidé kdysi pomáhali mě. Co mi skutečně pomohlo a jaká pomoc mi spíš jen vyhovovala k pohodlnějšímu fetováni.

Slyšel jsem, že pracovníci, kteří mají závislostní zkušenost, bývají někdy na klienty leckdy přísnější a drsnější, než pracovník bez zkušenosti.

Já se s tím zatím neztotožňuji, protože byly situace, u kterých jsem změknul a snažil se až moc, což se mi následně pěkně vrátilo. Pochopil jsem, že musím svůj postoj přehodnotit i přesto, že vím a znám dobře pocit – že závislý člověk si vás může krásně omotat tak, aby to pro něho bylo výdělečné. Avšak tato věta neznamená, že jsou ti uživatelé jen zlí.

Vnímám to tak, že si, oni, vy i já uzpůsobujeme situace tak, abychom se v nich cítili bezpečně. Abychom dosáhli toho, co zrovna chceme. Pro mě to byla tenkrát cesta, jak přežít. Nejen existenciálně – materiálně, ale i duševně. Jak to myslím? Lhal jsem, abych něco získal. Bylo to pro mě tenkrát v té době nezbytně nutné, abych přežil – emočně i fyzicky. Z jednoho úhlu pohledu jsem to dělat nemusel a hlavně ani neměl, ale neuměl jsem to tenkrát jinak. Byl to můj vzorec chování osvojený z dětství. Není to omluva, to je fakt, který byl a nejde změnit. Dnes žiju vědomě a čistě a z toho čerpám.

A takto jsem to vnímal i u klientů, se kterými jsem v té době pracoval. Snaží se přežít. A pak to bylo na mě, jak si nastavím své hranice. A takto si hranice tvoříte i vy. Ke komukoli – v práci, k dětem, dokonce i k přátelům a rodině.

DO JAKÉ MÍRY POMÁHÁME A DO JAKÉ MÍRY ČLOVĚKA PODPORUJEME V TOXICKÉM CHOVÁNÍ?

Využil jsem příběh z knihy – Nebud P*ča od Tomáše Morávka – sdílela ho semnou moje přítelkyně a mě v tom něco napadlo. V knize je sepsán příběh slečny z dětského domova, která využívala identity opuštěného dítěte z dětského domova k tomu, aby dostala, co potřebuje. Zmiňovala před lidmi, že je opuštěná v dětském domově a lidé ji dávali zdarma plyšáky nebo samolepky, které ona ráda sbírala. Jednou si vybrala na bazoši sukni, která stála 350 Kč. Na inzerát napsala, že je opuštěná v dětském domově a zda by mohla dostat sukni zadarmo. Tímto stylem získávala od lidí dary. Říkal jsem si, že naprosto chápu její záměr – on ji vlastně fungoval – dostala, co chtěla. A opravdu byla opuštěná v dětském domově.

Ale souzním s autorem knihy, že z dlouhodobého hlediska, až tato slečna bude žena, ji tento vzorec chování jen ublíží. Proč? Protože si zvykne na to, že svojí roli oběti získá vše, co chce, ale jednou nezíská. Jednou ji ty lidi pošlou někam, až nebude roztomilá malá holčička.

Vím ze své zkušenosti i já sám, že někdy pozice oběti v lidech opravdu vzbuzuje zájem. Péči. A v té době jsem cítil, že jsem pro někoho důležitý a přál jsem si to stále cítit. Avšak v kombinaci se závislostí to bylo složité, protože tam se mi moje potřeby stále měnily dle dávky, kterou jsem měl v sobě.

PROČ O TOM VŠEM?

Pracoval jsem s dvěma lidmi současně. Oba kluci stáli na křižovatce – zda půjdou do výkonu trestu nebo na sobě namakají, aby se dokázali vymanit ze svých starých vzorců chování.

S oběma nezávisle na sobě šla spolupráce velmi dobře. Tímto stylem jsem v té době cítil, že moje upřímná práce se 100% zájmem opravdu o toho člověka fungovala. Vnímal jsem tam bokem, že motivace klienta je částečně ovlivněná tím, že tam hrozí nástup do výkonu trestu, ale zároveň jsem vnímal část osobnosti obou kluků, že něco změnit chtějí.

Oba chtěli jít cestu terapeutické komunity. Je mi jasné, že po mém povídání jsem na ně měl obrovský vliv. Zároven – kdo by jim to měl říct lépe než já? Bývalá smažka a gauner.

Téma pomoc vs podpora se mi otevřela ve chvíli, kdy přišly první výmluvy a žádosti o oddálení termínu léčby.

Nejprve měl nástup starší klient. Ještě 2 dny před nástupem jsem s ním mluvil a byl přesvědčený, že chce změnu. Ale děj odehrával vlastně tak, jak to dobře znám i ze své zkušenosti. Klient se vypařil. Nikdo o něm týden nevěděl. Následně si mě vyhledal s omluvou a prosbou o nový termín. Nezlobil jsem se, jen jsem měl potřebu mu říct, že příště nemusí zmizet. Stačí jen napsat sms, ruším to. Je to přece jen jeho proces a jeho vývoj.

S mladším klientem měl začátek podobný ráz. Byla šance zvrátit výkon trestu učiněním několika důležitých kroků – od kontaktování poškozených, domluvení splátkového kalendáře, plnění splátkového kalendáře, pro docházení do programu prevence kriminality pro město Šumperk, který vedu a dále práce sám na sobě. Respektive, aby si dal šanci prostě na čistý život.

TADY JSEM PRO NĚHO UDĚLAL NĚCO NAVÍC A NEMUSEL JSEM

Běžně, když klienta hlásíte do léčby, klient musí nejprve sepsat životopis a motivační dopis. Jo, je to trochu opruz na drogami ovlivněnou hlavu, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout.

Poté má pracovník zavolat do léčby a jednat. Někdy se však může stát, že se průběh přehodí po dohodě s pracovníkem podle konkrétní situace. V tomto případě jsme hráli o čas. Poslal jsem klientovi žádost o léčbu a slíbil, že životopis dodáme později. Dal jsem klientovi pár dní na sepsání životopisu. Poslal jsem ho terapeutické komunity Renarkon, kde se v té době bohužel k mému smutku vyměnil tým pracovníků. Na léčbu by klient předtím čekal 2-3 měsíce, ale ted to měl na hned, kvůli zmíněné změně v komunitě. Odešli pracovníci, odešli někteří klienti a komunita měla volno. Mohl odjet za pár dní, ale během těch pár dní mi životopis nedodal. Avšak v kontaktu semnou byl. Den před nástupem mi napsal, že potřebuje termín přehodit, protože nemá životopis a já stál mezi dvěma možnostmi.

• Přeobjednám termín
• Konfrontace

Každý z vás je jiný, já jsem taky jiný a každý klient, člověk je jiný. Na každého z nás by fungovalo něco jiného. A každý z vás by možná jednal různými způsoby. Já jsem v této chvíli zvolil konfrontaci a až potom NABÍDKU, že mu poskytnu telefon, telefonní číslo a může si termín přeobjednat SÁM.

A JSEM U SVÉHO TÉMATU:

Pomoc vs podpora?

Já jsem v této situaci vnímal, že kdybych termín přeobjednal sám, tak bych mu ublížil. Vnímal jsem, že bych mu zalepil jeho pocit, že musí mít termín a než termín přijde, budu fetovat a hodně, protože před nástupem někam lidi mají tendence o to víc fetovat, protože to je přece naposledy.

NE

Já jsem mu nabídl, ať zamnou v klídečku dojde, pokecáme a že mu dám svůj pracovní telefon do ruky, číslo na komunitu, ale zavolá tam sám. Bez negativní emoce. Chtěl jsem, aby pocítil větší zodpovědnost, když si tu léčbu opravdu domluví sám.

Klient nedošel.

Zde jsem si i prozkoušel jeho motivaci. Kdyby chtěl opravdu někam nastoupit, tak to udělá. Alespoň by přišel. I s žádostí, ať to vyřídím já, že na to emočně nemá. Ale nemám mu to za zlé. Potřebuje ještě čas, než mu to dojde. Možná ještě pár let ve výkonu trestu, tak, jak jsem to zažil i já. Je to vývoj a proces. Přes těžké situace i přes ty umělé hezké.

Věřte, a to fakt vím, že závislý člověk opravdu chce žít lépe. Ví, že by měl. A tvoří si v hlavě, že chce, ale pokud to tak opravdu necítí emočně, tak se ta změna prostě nestane.

ROZDÍL TEDY? MEZI POMOCÍ A PODPOROU?

Pomohu na začátku naší spolupráce, vydláždím mu cestu, obvolám to za něho, protože vím, když je člověk na dně, že i zavolat někam je pro něho těžké. Pomáhám do doby, kdy je to zdravé.

Podpora, tady bych s vámi rád sdílel 2 pohledy na podporu:

• Podpora je to, co jsem udělal – nabídl jsem mu, že mu poskytnu prostor, telefon i číslo a provedu ho procesem, aby si do léčby zavolal sám. K tomu však nedošlo.
• Druhý rozměr podpory vnímám, jako podporu ve fetování, podporu v nezdravém chování. A to jsem utnul, protože ve výsledku, kdybych hrál opakovaně hru na zařizování léčby, oddalování léčby, tak bychom stejně došli do stejného konce, kde se za pár dní bude nacházet – ve výkonu trestu.

A nad tímto tématem se opravdu můžete zamýšlet semnou i ve více souvislostech. Jak moc pomoci synovi nebo přítelkyni. Jak moc hrát hry na – JÁ UŽ TO NEUDELÁM.

Z praxe jsem slyšel o vztahu syna s matkou, kdy syn opravdu do svých 40ti let žil u své mámy, hrál automaty, fetoval a matka za něho hasila jeho dluhy.

Můžeme to jedním okem vnímat, že je to její syn a chce mu pomoci. A dělá to z lásky. Ale z lásky taky někdy vznikají těžké věci. A UVĚDOMĚNÍ, že mu nejvíc pomůže, KDYŽ ZA NĚHO NEBUDE HASIT PROBLÉMY, tak pomůže nejen sobě, ale i jemu. Toto je příklad podpory v negativním slova smyslu. Nezdravém pro obě strany.

Zamýšlím se a vnímám rozdíl mezi pomoci cizímu člověku a své rodině. V rodině prožíváte ty emoce i jiné – vím to dobře. Ale UMĚT TENTO FAKT VIDĚT, pomůže.

Kdy pomáhám, kdy podporuju a kdy už škodím? – Zamýšleli jste se někdy vy? 😊

Téma se dotýká úzce lidí v pomáhajících profesích, ale dost blízko i rodinných vztahů. A já postupně vnímám situace jiných lidí - jsem přítomen jejich pláče, který mi zrcadlí jejich trápení - jak je to vlastně těžké žít či pomáhat někomu hodně závislému blízkému.

Z jejich úhlu pohledu, vidím a vzpomínám, co jsem dělal já a jak se v dané situaci cítili lidé, kteří semnou ten děj žili.

Navíc žádný z mých činů nelze vrátit. A určitě se nyní budu opakovat, ale děkuji všem, kteří semnou i přesto zůstali.

Autor - Michal Hanzl

Korektura - Martina Fousková