PRÁCE SE ZÁVISLÝM S TÉMATEM ZDRAVÍ A SMRTI VE SPOJITOSTI SE SYSTÉMEM – omezuje nebo pomáhá?

"Ty zákony jsou na hovno.."

"Fuck the systém!"

Poznáváte sebe nebo někoho známého?

Milí čtenáři,

zmínil jsem záměrně tento neslušný začátek článku, protože vnímám, že téma systém může v každém z nás vzbuzovat různé emoce. Souhlas, nesouhlas, zášť, bezpečí či nespravedlnost.

Systém můžeme vnímat různě. Systém, který chceme dodržovat, jak máme, abychom měli klidný život a systém, který musíme žít, protože to tak někdo řekl. A to buď zákony nebo každý jednotlivý činitel, jako je například policie, pracovník na úřadu práce, šéf či jednotlivec v rodině.

I já, ještě za doby mé drogové kariéry, jsem žil podle nějakého systému, který jsem žít musel, ale nechtěl. A hlavně, spíše jsem dosti věcem nerozuměl. Nerozuměl jsem, když už jsem musel žít ve výchovném ústavu, proč mě pořád někam přesouvali? Když jsem si vytvořil pěkný vztah s vychovatelem, který mě měl rád, proč mě zase někam z důvodu kapacity přesunuli a musel jsem si zvykat na nové prostředí? Odpověď v té větě najdete – z důvodu kapacity. Ale na koho to mělo tenkrát největší vliv? A stále má? Na moje následovníky - děti, kteří vyrůstají v systému.

MÍSTY NEMÁ ČLOVĚK NA VYBRANOU

Někteří z Vás víte, že mám za sebou drogovou minulost a že aktuálně pracuji s lidmi se závislostí jako recovery kouč s výcvikem. To je člověk, který má žitou zkušenost se závislostí a prošel si výcvikem – jako přípravou na práci se závislými klienty.

Byť již 6tým rokem abstinuji, nálepka feťáka a grázla (byť bývalého), mi zůstane navždy. Patří to ke mně jako součást mé minulosti a je to v pořádku, byť se s touto identitou dnes už neztotožňuji. Co vnímám, že mohu a činím tak – proměnit veškeré mé zkušenosti na pozitivní šanci pro lidi, kteří se stále na hraně zákona se závislostí pohybují.

Dnešní článek věnuji své praxi recovery kouče ve spojení se systémem, a to nejen ze svého opravdu milovaného zaměstnání na Armádě Spásy, ale také ze své milované vlastní praxe mimo sociální služby.

Předem musím říci, že se v tomto článku dočtete příběhy, které se reálně staly, avšak informace o klientech jsou upravené tak, aby nebylo dohledatelné, o kterého konkrétního člověka se jedná.

SYSTÉM - OMEZUJE NEBO POMÁHÁ?

Abych vysvětlil, proč jsem toto téma načal, vysvětlím, z jakého pohledu budu pokračovat v psaní tohoto článku. Nebudu zde rozepisovat systém z globálního světového hlediska. To je diskuze k jinému tématu a není to smyslem tohoto článku.

Vnímám, čím více se pohybuji v sociálních službách, mezi jejími pracovníky, že jsou zde skutečně pravidla, etické kodexy, zákony o sociálních službách, interní pravidla každé služby a další, které jsem nikdy z pozice klienta nevnímal. A nerozuměl jsem, proč něco nesmím. Nerozuměl jsem, proč se musím dva měsíce před mými 18 tými narozeninami vrátit zpět do výchovného ústavu, když se konečně podařilo, že si mě k sobě mohla vzít moje vlastní máma. (Více o historii mé rodiny a pobytu v ústavech článek – Změna jména jako symbol očištění.

Dnes však vím, že to bylo rozhodnutí systému a proti tomu nemůže žádný ubohý pracovník nic namítat.

Abych sdělil něco nového, řešil jsem za poslední dobu pro mě dva velké příběhy, které jsou úzce spojené právě se systémem.

ZDRAVÍ:

První z nich píše žena, 60 roků. Povím nyní lehce o ní a o jejím fungování v sociální službě, ve které se nachází a dále povím, jakou zkušenost jsem získal při práci se systémem.

Sama klientka má svůj příběh se složitou rodinnou situací a závislostí. Žije v prostorách sociální služby. Je charakteristická svoji fuck the systém povahou. Jak to říct, má tendence porušovat ve službě pravidla, což má za následek narušování chodu služby a atmosféry mezi pracovníky i samotnými klienty. Ano, možná vás napadne, tak ji prostě vyhoďte ne?

Pokud by sociální služby i jiné takto vždycky přistupovali ke svým klientům, bez pokusů o nápravu, šanci, komunikaci, kompromis, měli bychom za chvíli ještě více plné ulice lidí, kteří jsou prostě systému nepřizpůsobiví. Kteří jsou ulicí tak profláklí, nebojí o svůj život a ve výsledku je jim všechno už jedno. Ten stav znám. A není to výhra, je to utrpení.., které vede k užívání - zmírnění bolesti.

Zpět ke klientce, pracovníci jsou nadále i přes tyto činy zatím shovívaví a stále ji služby poskytují i přesto, že ji reálně do budoucna může hrozit ukončení smlouvy, což by znamenalo žití na ulici nebo v lepším případě přestěhování se do další sociální služby v jiném městě. Toto téma se s klientkou komunikuje. Jednoho dne nastala situace, kdy měla jít tato žena na operaci s nohou, a tak se stalo. Po návratu z nemocnice ji byly doporučeny injekce na ředění krve. 10 kusů injekcí stojí 110 Kč. Klientka neměla však dostatek finančních prostředků, protože své peníze za daný měsíc již utratila. Nabízela se zde možnost, jako je půjčení peněz od sociální služby, ale tato možnost nebyla skrze nesplnění podmínek reálná. Tak to prostě je a je to v pořádku, níže povím proč.

Nad touto situací jsem se tenkrát zamýšlel a hledal zdravé cesty, co by se dalo udělat.

- Buď to nechám být, počkám, až klientce dorazí sociálka a než tak nastane, popovídáme si o možném plánu, jak peníze na injekce ušetřit, pokud bude sama chtít.

- Nebo se zkusím obrátit na možné dostupné zdroje, jako je například charita, která může v některých situacích poskytovat finanční podporu.

- Anebo kombinaci obou předchozích variant :-). Pořádně jsem si ten den s klientkou popovídal a zjišťoval, jak k celé situaci přistupuje. Ztěžejní bylo, že jsem klientku neznal moc dlouho. Avšak zjistil jsem, že zájem o injekce má. Vnímal jsem to pozitivně, že má nějaký pud sebezáchovy. Řekl jsem si – ok, zkusím to. Přece jen se to týká zdraví.

Klientce jsem o možnosti dotazu na charitě řekl a společně jsme tento krok učinili.

Než budu pokračovat, jak vše dopadlo, rád bych nyní doplnil jedno mé zjištění ze své praxe s drogově či alkoholově závislými. Jedná se o zajímavý mýtus, pocházející ze strany klientů. Klienti mívají pocit, že jsou pracovníci ze sociálních služeb, ale i ze služeb jiných (lékaři, psychiatři), povinni se o ně postarat. Ve smyslu, že když nemá člověk čisté ponožky, tak je za to zodpovědný pracovník dané služby a měl by mu je zajistit. Pokud má klient hlad, může za to pracovník, protože mu dal na oběd jenom polévku. Párkrát jsem na toto téma s klienty hovořil a snažil se je vést k zodpovědnosti sám za sebe. Ukazoval jsem jim téma – zda dokážou vnímat, že se tímto nastavením udržují v pozici malého dítěte. A s láskou jim připomenout, že jsou už dospělí. (Byť já vím, že to jsou možná stále emočně ještě děti v dospělém těle.) Ale každý to svoje dětské já máme v sobě. A musíme se umět sžít s každou naší součástí, jestli chceme žít důstojně.

Jak se to stane nebo co tím myslím, že jsou v pozici dítěte nebo že jsou děti v dospělém těle?

Nevím, zda a jak moc se systém v ústavech změnil či ne. Možná by pro mě bylo zajímavé si v budoucnu projít nějakou stáž v ústavu pro děti, abych si na tento dotaz odpověděl. Ale když jsem byl dítě systému já, vzpomínám si, že jsem dostal v každém zařízení hotovou snídani, byť to byl loupák s mlékem. Časem jsem v systému přesně věděl, co mě čeká. Kdy si musím převléknout ložní prádlo, kdy půjdu jíst a kdy se musím jít osprchovat. Věřím, že zaměstnanci dělali v té době přesně to nejvíce, co mohli. Avšak dnes vnímám, že na základě takto postaveného systému mohly vznikat tendence klientu se stát na ústavech závislí. Vysvětlím.

Moje osobnost však proti systému kdysi šla, protože mi nevyhovoval. Z toho důvodu jsem v 17ti letech utekl, protože jsem nemohl zůstat u mámy a musel trčet ve výchováku. Moje kroky vedly do Prahy, kde jsem začal fetovat, protože jsem chtěl být svobodný. Ale potom je jiná skupina lidí, kteří se v tom systému začnou cítit bezpečně. A časem si na něho natolik zvyknou, že jim začne vyhovovat. A běžný jev, který se děje je, že se ta bytost cítí lépe v jakémkoli ústavu, než někde jinde. Jen teď si vzpomínám na min 4 lidi, které jsem poznal, že se do ústavů, ať je to výkon trestu či psychiatrická léčebna vrací ve velkých uvozovkách "DOMŮ." Jak je to možné?

Protože tam dostanou teplé jídlo, čisté oblečení a bezpečí, které si sami neumí vytvořit, protože se k tomu nikdy v životě nedostali. Hodně lidí neumí vařit. Mít smysl pro péči o prostor, kde žijí. Jinými slovy vlastně umí žít a fungovat v prostorách výkonu trestu či léčebny a tento svět je pro ně reálný. Ne ten venku. To je důvod, proč mají lidé problém se po propuštění začlenit do společnosti. Protože v těchto ústavech funguje svět úplně jinak, než v reálném světě. 

Vnímám, že je systém nějak nastaven. Dle nastavení lidstva snad vždycky nejlépe, jak dovede. Ale přináší to tyto příběhy lidí. CO JE ALE DŮLEŽITÉ, VŠE, CO NYNÍ ČTETE, JE MŮJ POSTOJ, MOJE ZKUŠENOSTI ZE SKUPINY LIDÍ, KTERÉ JSEM V ŽIVOTĚ REÁLNĚ VIDĚL A CO JSEM PROŽIL. Neberte tato vyjádření globálně, protože je mi jasné, že každý by mohl zmínit svoji zkušenost a VE VÝSLEDKU BYCHOM MĚLI MOŽNÁ VŠICHNI PRAVDU.

Co tím vším chci říci, že vnímám odkud vítr vane a to mi pomáhá s těmi lidmi pracovat a akceptovat je takový jací jsou. I já jsem tu skutečnou zodpovědnost za svůj život pochopil až v léčbě. Nějakou zodpovědnost za život jsem si sice nesl, ale řešil jsem ji trestnou činností, což také není ideální vzorec chování.

ALE, vždycky věřím, že existuje šance na změnu. Že může přijít chvíle, kdy to secvakne. Kdy přijde to pomyslné dno, které přinese sílu pro nový začátek. Já to takto zažil. I přes xxx selhání předtím.

Zpět ke klientce. Jak to tedy pokračovalo dál?

Charita peníze na 10 injekcí poskytla. Peníze jsem vyzvedl společně s klientkou s velkým poděkováním.

S penězi následovala naše cesta do lékárny, kam jsme šli vyzvednout 10 injekcí na 10 dní. Co bylo kouzelně SUPER, že jsme během komunikace v lékárně zjistili, že pokud si klientka zařídí kartičku Dr. Max, bude mít tento měsíc nárok na dalších 20 injekcí zdarma. Bingo 😊. To mi udělalo obrovskou radost!

Vychytali jsme v této situaci akci lékárny, kterou klientka využila a odcházela z lékárny s 30ti ks injekcí. Dále jsem s klientkou tuto situaci reflektoval a doporučil ji, aby si zavolala k lékaři a zjistila, jak dlouho bude třeba injekce užívat a nabídl ji případně podporu při tvorbě finančního plánu, až ji přijde sociálka, aby na další injekce měla.

SMRT:

Druhý příběh, kde jsem se setkal se systémem, byl spojený opravu s ŽIVOTEM a SMRTÍ. A to není klišé. Byl jsem průběžně v kontaktu se starým známým, který se na mě obrátil s důvěrou po shlédnutí mé facebookové skupiny a po přečtení několika článků. Spolupracovali jsme na tématu alkohol. Náš kontakt byl někdy pravidelný, jindy dlouho nic. Vše podle tempa klienta.

Jednoho dne semnou sdílel, co se mu děje. Byl již během sdílení v podnapilém stavu. Dostal ode mě doporučení si jít lehnout po 4 denní alkoholové jízdě s domluvou – kontraktem na příště, že vše zmapujeme s čistou hlavou. (Kontrakt je vhodné udělat, pokud se bavíme s člověkem, který by mohl mít sebedestruktivní myšlenky. Dohoda o budoucím setkání mu může pomoci mít motivaci k dalšímu kontaktu - závazku, proč tu má ještě stále být.) Klient se následně pohádal se svoji milovanou polovičkou, která se v ten den s ním rozešla, odešla a zablokovala si jeho číslo.

Klient mi tuto událost napsal na messenger a řekl, že snědl 3 Neuroly. Okamžitě jsem mu napsal, ať nic dalšího nebere a dostala se mi obratem odpově´d – POZDĚ.

Obratem jsem volal policii, představil se jako recovery kouč a o události jim řekl s žádostí, ať tam zajedou. Jak jsem řekl, CÍLEM ČLÁNKU JE PRÁCE SE SYSTÉMEM A V TOMTO PŘÍPADĚ MÁM VÝBORNOU ZKUŠENOST. Přijela tam policie, hasiči a záchranná služba. Nejprve klepali na dveře od bytu, nikdo neotevíral, proto se tam dostali vypáčením dveří. Našli klienta ležet omámeného na zádech.

Tím, že se jednalo o mého známého, naštěstí jsem věděl, kde bydlí. A taky jsem následně dostal informaci o zdravotním stavu klienta, ve kterém ho našli. Ve zprávě bylo útlum dýchání a záklon hlavy. Byli mu podané nějaké léky - antidotum benzodiazepinu (Flumazenil), po kterém se známý probral. Od lékaře mi bylo podáno, že pokud by ho někdo nenašel, tak by to dost možná mohl být konec.

JSEM RÁD, že v tomto případě záchranné složky udělali perfektní práci. Říkal jsem si, i kdybych ve své práci pomohl jedinému člověku na světě, tak to má pro mě smysl. Tato událost mnou musím říci otřásla více, než jiné. Známému byla doporučena pomoc psychiatra. Ve výsledku jsem po dalším povídání s ním zjistil, že se nechtěl zabít. A co je důležitější, že si to už ani vlastně nepamatoval, že bral nějaké léky. Po 4 denním popíjení věřím, že tělo vyplo. Obzvlášť, když v tomto stavu řešil rozchod.

Abych shrnul veškeré informace, které jsem nyní sdílel. Vnímám, že někdy systém omezuje a jako dítě i dospělý gauner a feťák jsem to zažil. Ale druhé zjištění je, ŽE SYSTÉM DĚLÁ POŘÁDEK. V tomto slova smyslu ve spojení se vším zmíněným. A za to jsem rád.

Byť si fakt někdy všichni povzdechneme, že nám zvýšili daně nebo že lidem v insolvenci snížili nyní od letošního roku výši zůstatku pro uspokojení životních potřeb, tak stále existují i pozitivní věci, které systému nemůžeme zapřít. Byť je tam spousta ALE.

Aktuálně opravdu vnímám pokoru. Nacházím se ve svém životě ve fázi, že ani v obci nejedu víc než 50, i když bych to dřív s klidem dělal. Rád se držím v systému a nechci dělat věci, které se nemají. A cítím se s tímto přístupem paradoxně svobodný, protože vím, že mi nic nehrozí. Mohu v klidu spát, protože nečekám, že na mě naběhne zásahovka.

Dříve v pozici feťáka a gaunera jsem vnímal svobodu jinak. V určitém období mého života jsem se těšil, až mě propustí z výkonu trestu a měl jsem v hlavě přesně tyto myšlenky:

KONEČNĚ BUDU SVOBODNÝ - (ne nebudeš)

Svoboda pro mě tenkrát byla, že nebudu navázaný na žádné instituce a budu moci fetovat a nic neřešit.

NE TOTO NENÍ SVOBODA.

SVOBODA JE PRO MĚ DNES MÍT ZAPLACENÉ VŠECHNY ÚČTY, MÍT ČISTÉ SVĚDOMÍ, CÍTIT KOLEM SEBE RODINU, PŘÁTELÉ, JÍDLO V LEDNICI A ČISTÝ POCIT PŘI RANNÍM VSTÁVÁNÍ.

Článek se chýlí ke konci a já bych chtěl poděkovat všem, kteří se o toto téma zajímáte. Nedávno se mi stalo, že jsem potkal v hospůdce člověka, kterého jsem neznal, ale on mě ano. Dostal jsem informaci, že čte všechny mé články a fandí mi. To mi dodalo velkou energii a díky :-)

Na závěr bych rád ještě nabídnul možnost, pokud skutečně kolísáte se svoji závislostí a nevíte, nebojte se o ní mluvit. Protože pokud vše držíte sami v sobě se svoji nespokojeností, máte to vše uložené ve svém vědomí i podvědomí a to může být následně důvodem, že můžeme v opilém či emočně vypjatém stavu učinit, vyřknout věci, které byste nikdy reálně neudělali.

Pečujte o sebe. Já vím, jaké to je. 

Napiš nebo zavolej, než aby si na to byl/a sám/a

Autor obsahu: Michal Hanzl

Korektura: Martina Fousková