SKONČIL JSEM V DĚTSKÉM ÚSTAVU I PŘESTO, ŽE MĚ MÁMA CHTĚLA DO SVÉ PÉČE. Nové zjištění, které přispělo k rozhodnutí si změnit příjmení.

Nikdy jsem dosud nezmiňoval žádné vzpomínky na moji původní rodinu – mámu a tátu. Sdílení vzpomínek na Změna je možnost, jsem dosud začínal od života z prostor výchovného ústavu. Současně jsem se však nyní rozhodl učinit velký krok - změnit si své příjmení. Na tomto základě Vám v následujících řádcích zmíním důvody proč, včetně informací o příčinách závislosti – co ještě přispělo k tomu, že jsem se stal závislý. Podstatné bude také doporučení, proč si máte pořádně rozmyslet, jestli dát dítě do výchovného ústavu.

MILÍ ČTENÁŘI,

někteří z vás vědí, že se netajím informací, že jsem abstinující závislý člověk, bývalý feťák, gauner a dítě systému.

Přišel jsem s webem Změna je možnost, protože se mi po mém uzdravení ve formě abstinence otevřela možnost pracovat se stejně tak závislými gaunery a dětmi systému, jako jsem byl já. Během této práce jsem si uvědomoval, že mohu legálně a otevřeně pracovat se svým příběhem, který pomáhá při komunikaci nejen s klienty, ale i s rodinami a osobami blízkými závislých lidí na drogách či alkoholu.

Zároveň mi tento web slouží k uložení svých článků, ve kterých se s vámi dělím o reálné informace ze života závislého, které napsal život. Dále nabízím doporučení a možnost podpory – konzultace lidem, kteří se potýkají se závislostí sami nebo mají závislého blízkého.

Dlouhou dobu jsem o svých rodičích nepotřeboval přemýšlet ani psát. Věděl jsem, že jsou, a to stačilo. Někdy přišla chvíle, kdy se mi zastesklo po pocitu cítit lásku od mámy a táty, ale pro svoji ochranu jsem stesku nedával takovou pozornost. Během roční léčby v terapeutické komunitě, jsem si na téma rodina vytvořil svůj postoj a osvojil si přístup, který mě tolik nesvíral a tím jsem se snažil docílit stavu přijetí situace, jaká byla.

CO SE VŠAK STALO, ŽE TOTO TÉMA NYNÍ OTEVÍRÁM? A NAVÍC V SOUVISLOSTI S NĚJAKÝM PŘÍJMENÍM?

Nastaly za poslední dny 2 události, které mi přinesly nové informace o mém dětství, které jsem tušil, ale nevěděl. 

Než budu moci odpovědět na otázku, proč změna příjmení, budu s vámi sdílet období před mým nástupem do výchovného ústavu, abyste vše mohli lépe pochopit.

Moji rodiče mě společně vychovávali do mého jednoho roku. Moje máma se poté rozhodla od otce utéct, a to z důvodu fyzického násilí a jeho alkoholismu. Vzala mě s sebou do Pardubic, odkud mě později otec mámě násilím odebral. Máma to nahlásila na policii a snažila se situaci řešit, ale policie ji oznámila, že ten kdo si dítě ukradne první, ten ho má. S péčí o mě v této době pomáhal otci můj děda a babička. Rodiče žádali samozřejmě o rozvod a muselo se určit, kdo si mě vezme do své péče oficiálně.

Velkou roli v této situaci zahrál můj děda. Byl jsem jeho první vnuk. Po rozchodu mých rodičů pomohl mému otci, aby mě dostal do své péče a tím započaly velké a trvalé změny.

Víte, to bylo období komunistů. Politika a práva ještě nefungovala jako dnes a kde jste měli známého, tam se lépe fungovalo. Můj děda po svých známostech zařídil, abych byl svěřen do péče svého otce. Myslím si, že to tenkrát myslel dobře a nechtěl mi ublížit. Vím, že mě měl moc rád. Avšak nepromyslel vše do důsledku. Skončil jsem v péči svého otce alkoholika, namísto v náruči mé mámy, která mě také chtěla do své péče. Zdá se mi nepochopitelné, jak to mohlo u soudu projít, ale opravdu se tak stalo.

Můj otec dostal za úkol nastoupit na léčení do psychiatrické léčebny se slibem, že poté mě dostane do své péče. V období jeho léčby jsem byl svěřen na hlídání k dědovi.

Moje máma přišla na soud, s verdiktem nesouhlasila, ale v té době se prý nedalo nic dělat. Byla to tenkrát 18ti letá žena a známosti dědy měly dlouhé ruce.

Otec absolvoval léčbu v protialkoholní léčebně Želiv a pak jsem skončil u něho. VSUVKA – PAMATUJETE NA MŮJ ČLÁNEK, JAK JSEM SE LÉČIL V PSYCHIATRICKÉ NEMOCNICI A TERAPEUTICKÉ KOMUNITĚ? 3 -6 měsíční léčba v psychiatrické nemocnici je začátek. Nestačí, byť stále trvám na svém postoji, že je léčba dobrá pro zastavení a ujasnění si, kterým směrem se v životě vydat.

Víte, o léčbách, které člověk absolvuje nedobrovolně či s podmínkou, se mluví i dnes. Je rozdíl mezi opravdovou touhou přestat užívat drogy či alkohol a tou odměnou, co člověk dostane za to, že do léčby nastoupí.

Znám z praxe klientku, která byla motivovaná se jít léčit svými rodiči. Za léčbu měla dostat vlastní byt. Jak myslíte, že to skončilo? Léčbu absolvovala, byt dostala a opět pije.

Tak se stalo i s mým otcem. Po léčbě si našel novou ženu a žili jsme spolu 3, než se narodil můj mladší bratr. Otec začal okamžitě po léčbě opět pít. I jeho žena – moje nevlastní máma. Vyrůstal jsem s nimi do svých 11ti let, odkud si pamatuji pití alkoholu, fyzické násilí a kouření cigaret. Posílali mě jako dítě do hospody pro pivo nebo k sousedům, abych poprosil o půjčení peněz. Ano, byly i lepší chvíle, ale ty mám zastíněné těmi horšími.

Proč jsem ale skončil ve výchovném ústavu? V očích rodičů – otce a nevlastní mámy se možná dosud doslechnete, že si za to mohu sám. A že jsem byl zlobivé dítě. Já jsem těmto větám kdysi také věřil, než jsem pochopil více souvislostí. Za to děkuji léčbě v terapeutické komunitě Renarkon.

Nyní zmíním pár vzpomínek – jak jsem zlobil, abyste měli představu a následně budu pokračovat nástupem do výchovného ústavu a okolnosti kolem této události.

Vzpomínám si, když jsme byli venku se sestřenkou Leničkou, kterou jsem měl hlídat. Dělali jsme lumpárny a moji rodiče se jí později ptali, co se dělo a na okolnosti událostí. Slibovali jí, že se nemusí bát říci pravdu, že se Michalovi nic nestane. Ať jim to jen řekne. Informace vyšla na povrch a já pořádně dostal.. Nešlo o to, že bych si nezasloužil pokárat, ale šlo přesně o podobné tahy, které rodiče dělávali a já se jim následně bál cokoli říci, protože jsem čekal odlišnou reakci, než slibovali. Každá podobná událost mě více a více uzavírala.

Chyběl mi prostor na hraní, a to pak i v pozdějším věku, když jsem byl již v ústavu. Když jsem přišel ze školy, měl jsem za úkol jít nasbírat kopřivy, abychom měli pro prasata. Je v pořádku, že jsem měl doma pomáhat. Než jsem to však udělal, bylo pozdější odpoledne a když jsem se mohl těšit, že si půjdu hrát za klukama, dostal jsem informaci, že za hodinu budu doma. Než jsem doběhl na hřiště a zahráli jsme si pár her, chtělo se po mě, ať jdu domů, byť tam kluci ještě zůstávali. Měl jsem respektovat, že tam nemohu být déle a jít domů. Ale v tomto případě mé dětské já zůstalo venku s dětmi do doby, než měli jít domů oni. Přišel jsem domů pozdě a dostal jsem co pro to. 

S časem jsem míval problém vícekrát. Jednou jsem byl ve Vamberku na koupališti. Blížil se opět čas, kdy jsem měl přijít domů, ale ten jsem správně neuhlídal. Když jsem si uvědomil, kolik je hodin, bleskla mi hlavou obava, že nestihnu doběhnout na čas. Začal jsem se bát následků. Z toho důvodu jsem stál mezi dvěma pro mě v té době těžkými rozhodnutími. A to:

• Přijdu domů pozdě a dostanu bití.
• Ukradnu kolo, které jsem viděl opřené poblíž, abych byl včas doma a nebyl zbit.

Vyhrála druhá varianta.

Domů jsem to měl asi 4 km. Na čas jsem to domů sice stihnul, avšak moje nevlastní máma kolo samozřejmě zahlédla. Začala se mě ptát, odkud jsem kolo vzal, řekl jsem ji pravdu. Vzala prut a začala mě ním šlehat. Následně mě donutila sednout opět na kolo a jeli jsme společně zpět na místo, kde jsem ho vzal. Vnímám, že bylo dobré kolo vrátit. Jen mi chybělo povídání, otázky a snaha rodičů pochopit, proč jsem to udělal. Bití jsem se nevyhnul. Tak či tak mě nevlastní máma celé 4 km průběžně šlehala rákoskou, než jsem kolo vrátil.

Uvědomuji si, že jsem nebyl vzorné dítě. Nezvládal jsem být kamarád s časem, chodil jsem domů pozdě, rozbil jsem okno, když jsem si hrál, byť jsem to neudělal schválně. Věděl jsem, když se mi cokoli nepovedlo, že dostanu bití. Tímto strachem jsem se naučil utíkat od problémů a tento způsob řešení situace jsem si odnesl až do dospělosti. 

Nevěděl jsem, kam ale utéct.  Dneska vím, že z psychologického hlediska existují způsoby řešení krizových situací. A jednou z nich je právě ÚTĚK. Dále tam je útok a jestli se nepletu zapírání, stagnace, nepřijímání a ještě něco. Nemyslím to však tak, že bych si vědomě řekl, uteču, potrestám je a je mi všechno jedno. Moje dětská hlava se naučila utíkat, protože nevěděla, jak situace řešit a jak se vyhnout následkům, které mě čekali doma v pro mě složitém rodinném prostředí.

Jednou jsem se svěřil dědovi, že mě rodiče mlátí. Děda mi nic neodpověděl. 

Proč to vše píši. Chyběla mi snaha rodičů pochopit můj dětský svět. Snaha vnímat, že jsem jejich dítě, které může dělat chyby. A že právě z chyb se člověk učí. Snaha umět rozlišit, zda dělám chyby schválně nebo zda jsem prostě truhlík. Když se pídíme po informacích, proč naše dítě něco dělá, věřte, že ve velkém množství případů zjistíte, že dítě může konat průšvihy s nevinnými úmysly. Jsou to životní zkušenosti a lekce, které člověka formují. A mě formovaly důsledky mých činů..

Poslouchal jsem, že jsem zlobivý a špatný. 

Nakonec jsem byl odvezený do výchovného ústavu.

Víte, kladl jsem si otázku – vážně jsem tak moc zlobil?

Vidím rozdíl mezi dřívějším přístupem rodičů a dnešním. A když se mě někdo dnes zeptá, zda dát dítě do výchovného ústavu či ne a co s ním případně dělat, zatíná se mi celé tělo. Dokážu pochopit, proč výchovné ústavy existuji. Opravdu musí být pro některé rodiče těžké vychovávat dítě, ze kterého mají například strach. Dítě, které jim vyhrožuje smrtí. Dítě, které ubližuje svému sourozenci. Asi jsou případy, kdy je to třeba. Kde se jedná o psychickou poruchu. Ale v mém případě?

Slyšel jsem během své praxe v sociálních službách dotazy typu:

DÁT DÍTĚ, KTERÉ CHODÍ ZA ŠKOLU A HULÍ TRÁVU DO VÝCHOVNÉHO ÚSTAVU?

DÁT DÍTĚ, KTERÉ UKRADLO BABIČCE PENÍZE DO ÚSTAVU?

DÁT DÍTĚ, KTERÉ MI LŽE DO ÚSTAVU?

Je v pořádku se takto ptát. Zjišťujte si informace, ptejte se, čtěte, obraťte se na odborníky, sledujte dokumenty, dělejte cokoli, abyste před svým rozhodnutím měli veškeré informace.

Co by pomohlo tenkrát mně? LÁSKA a individuální přístup.

Snažit se pochopit ten dětský svět. A dát dítěti prostor pro vyjádření se. Najít cestu, jak komunikovat, aby se dítě mohlo poučit ze svých chyb a neneslo si trauma a strach udělat chybu, za kterou čeká trest.

Jsem také rodič. Mám dva syny a zkušenosti, při kterých by mohlo člověka napadnout myšlenka - oni mi lžou a další... Mám je rád a snažím se vidět mezi řádky. 

Pro jejich ochranu nebudu zmiňovat konkrétní příklady. Avšak pozoroval jsem, jak u nich vznikala tendence mi říkat věci, které si myslí, že chci slyšet. Touha být viděn v mých očích v hezčím světle. Já jsem to chvíli respektoval, i když jsem tušil, že věci nejsou takové, jaké mi byly zezačátku prezentovány. Dal jsem tomu čas a působil na ně s láskou a vtipem. Vtip, to je způsob komunikace, který mi s mými syny báječně funguje. Později jsem se dozvěděl, jak věci byly. Doptával jsem se a sdílel s nimi i svoje zkušenosti. Zkušenosti ze života dospělého i dětského. Cítím, že takto chci pokračovat. Mohl jsem mít zavřené oči a nazývat je lháři. Já však dobře věděl, že je za tím schováno víc. Obavy z mé reakce.. A vůbec z celá konfrontace.

Netvrdím, že to jen jediný já dělám správně. Vůbec ne. Sdílím, co funguje mě a jaký způsob komunikace a jednání bych si tenkrát se svým otcem přál já.

Paradoxně se říká, že děti jsou obrazem nás rodičů a díky nim se můžete učit, co ještě neumíme. Hodně krát jsem v obou mých synech viděl sebe.

NIKDO SE NENARODÍ JAKO ZÁVISLÝ FEŤÁK, GAUNER A DEGEŠ.

Dostaneme od života naše silné a slabé stránky. Někteří máme dispozice k závislosti. A s tímto vším v kombinaci s prostředím, ve kterém jsme, se formujeme. 

Jak pokračovala moje cesta, víte. Ústav – výkony trestu – drogy. A také víte, proč jsem začal užívat drogy. Pokud ne, mrkněte na můj článek Trauma a závislost, závislost a trauma.

VRACÍM SE K DŮVODŮM, PROČ JSEM SE ROZHODL PŘEJMENOVAT.

Po 20ti letech se mi před pár dny ozvala moje vlastní máma. Měli jsme si co říci. Byť ji skoro neznám, jsem rád, že jsem ji mohl slyšet. Dozvěděl jsem se, že jsem nemusel skončit v diagnostickém ústavu. Máma se snažila, aby mě dostala do své péče, ale skrz zásahu otce, dědy a známostí k tomu prostě nikdy nedošlo. Pro nějakého soudce bylo tenkrát lepší mě dát do ústavu, namísto své vlastní mámě..

Jeden z dalších důvodů, který jsem zjistil - proč to nešlo, byly obavy otce, že by na mě musel platit alimenty, na které by skrz utrácení za alkohol a cigarety neměl. Vzpomínám si, že mě vlastní máma hned v ústavu navštívila. Následně se prý otec obrátil na sociálku a kontakt s mámou zatrhnul. Opět mám v hlavě otazníky, jak a proč.

Když mi bylo 17 let a zbývalo mi cca 2 a půl měsíce do plnoletosti, setkal jsem se s mámou znovu. Ústav, ve kterém jsem aktuálně byl, kontakt povolil. Dokonce se podařilo, že jsem mohl jet k mámě na návštěvu. Byl jsem s ní 2 týdny. Poté jsem dostal informaci z ústavu, že se musím vrátit ještě na 2 měsíce zpět, protože mi chyběly 2 měsíce do plnoletosti. Tuto informaci jsem emočně nezvládnul a utekl jsem do Prahy, kde jsem žil na ulici a poprvé vyzkoušel drogy. Víte, měl jsem plné zuby ústavů. Někdo cizí mi neustále v něčem bránil a nutil mě žít na místech, kde jsem nechtěl. Někdo o mě pořád rozhodoval, aniž by mě měl opravdu rád. Chtěl se cítit svobodný. Chtěl jsem o sobě už konečně rozhodovat sám. Chtěl jsem cítit lásku. Toto vše mi po útěku do Prahy dala droga. Neuměl jsem to tenkrát zastavit. Drogy jsou jedna velká lavina umělého štěstí, kterého se nešlo vzdát. Nebylo to v té době čím nahradit. Byl jsem prázdný.

Za 2 měsíce jsem byl konečně plnoletý a přijel jsem za svoji mámou. Jenže v té době, jak bylo řečeno, jsem už 2 měsíce fetoval. Šlo to semnou dolů. Máma se mi snažila pomoci a dala mi práci. Sama podnikala, spravovala 2 restaurace a jednu z nich jsem dostal do pronájmu. Myslela to dobře, ale já jsem v té době nebyl schopen takovou zodpovědnost zvládnout. Chybělo mi spoustu informací a dovedností. V ústavu jsem žil podle stanovených pravidel, které jsem žít nechtěl, ale musel. Smysl pro zodpovědnost jsem pochopil až v léčbě v terapeutické komunitě. Druhý kontakt s mámou byl, když jsem měl 24 let. Chtěl jsem přestat brát a pracovat, jít po šlépějích své mámy a otevřít si svůj bar. Máma mi tenkrát pomohla bar otevřít, ale já to skrz užívání drog vše pokazil.

Po dobu, co jsem fetoval, jsem se s mámou neviděl. Kontaktoval jsem ji poprvé po ukončení léčby v terapeutické komunitě. Vypustil jsem jen spoustu výčitek, protože jsem v té době ještě na 100% nevěděl okolnosti kolem celé situace s mým dětstvím.

S otcem se nevídám. Když jsem se léčil v terapeutické komunitě, terapeuti ho museli dle pravidel pozvat na rodičák. To je akce, kam se zvou rodiny klientů a pracuje se společně na zlepšení rodinných vztahů. Něco ve mě mi říkalo, že stejně nepřijedou, byť bych byl v té době rád, kdyby přijeli. Pozvánku obdrželi, ale nedorazili. Po své léčbě jsem se jednou pokusil o osobní kontakt, ale otec raději nebyl doma. Nikdy se nepokusil semnou spojit v dobrém s cílem si popovídat, odpustit si, začít znovu. Ani nevím, zda ho někdy napadla alespoň jedna myšlenka, zda mohl udělat v životě něco jinak. 

Jediný kontakt, který z jeho strany přišel přibližně před rokem, byla zpráva na messengeru s žádostí o poskytnutí čísla mého občanského průkazu. Nevěděl jsem úplně na 100%, na co to potřebuje, ale číslo jsem mu poskytnul. Později jsem se dozvěděl, že si zažádal o zvýšení starobního důchodu o 500 Kč, protože tam podepsal čestné prohlášení, že mě řádně vychovával. Víte, každý rodič si může o příspěvek zažádat podle počtu vychovaných dětí, ale musí o dítě 15 let pečovat a obstarávat jeho veškeré záležitosti, což se v našem případě reálně nestalo.

Byl jsem zezačátku dost ublížený. Nevychoval mě. Dosud se ani malinko nepokusil vztah mezi námi zlepšit. Jak může být tak sprostý a o příspěvek si požádat? Napsal jsem mu zprávu s dotazem ohledně tohoto kroku. Odepsal mi až druhý den: ať to neřeším. Nic víc. Uvažoval jsem v této chvíli nad trestním oznámením, ale nakonec jsem se rozhodl to neudělat. Pustil jsem to. Ale rozhodl se ho navždy odstřihnout. Napsal jsem mu pár vět a navždy zablokoval. 

A jsem u změny svého jména:

Byť geny a rodinná linie ze strany mého otce budou navždy tvořit moji část, přeju si se z této linie Vaňkové emočně očistit. Potřebuji se očistit. Cítím, že potřebuji odložit tíhu Vaňků, kterou mám na zádech.

Celý život jsem poslouchal, že jsem ten zlobivý, ten zlý, ta černá ovce, co si za vše může sama. Otec s nevlastní mámou nikdy neprojevili ani sebemenší náznak, že by se nad sebou zamysleli, zda oni mohli udělat v životě něco lépe. Vždycky jde o dvě strany.

Pro někoho hloupost, pro druhé symbolika, pro mě nový začátek.

SKUTEČNOST, že dnes už vím, jak se věci děly, kdo a jak kdy v životě do mého osudu zasáhl, mě přivedla k myšlence od sebe odstřihnout věci, které mě zraňují. A to je můj otec Vaněk a nevlastní máma. Občas jsem přemýšlel, do jaké míry mohla mít vliv na situaci ona. Jak moc pro ni muselo být těžké vychovávat nevlastní dítě, které ukradlo kolo a rozbilo okno. Do jaké míry jsem tam překážel, ale to vše jsou pouze spekulace. Na to už odpověď nikdy nezjistím.

Moje máma mi nyní po 20ti letech pověděla, že rodina z její strany byla vždy pracovitá. Což mě moc potěšilo. Moje máma sama podnikala. V rodině se jezdívalo na dovolené, žilo se. Pečovalo se. Tohle jsem s otcem nikdy nezažil. Tam vždy byl na prvním místě alkohol.

Cítím, že se v tom rodě, v té energii chci přiklonit do své druhé části, kterou jsem.

Vím, že je v životě vhodné, aby bylo vše v rovnováze. Možná nad tím v budoucnu popřemýšlím. Ale nyní odkládám rod Vaňků. Uvědomuji si, že můj otec byl také dítě. A že můj děda také nebyl ukázkový otec. A snažím se mít soucit s otcem, že on to také jinak tenkrát neuměl. Je to pro mě však dlouhý proces, protože vše, co se týče otce, mám zastíněné a bolavé. Kdyby se pokusil něco změnit a zlepšit situaci teď a tady, do nedávna bych k němu měl malinko pootevřené srdce. Ale to se asi nestane, protože má stále tendence přede mnou schovávat hlavu do písku. Vykreslil jsem ho zde, jak si na něho pamatuji a vnímám, že vše uvedené má negativní ráz. Bohužel si nepamatuji na žádnou hezkou vzpomínku, kterou bych vypíchnul. Něco, za co bych řekl, že si ho vážím jako otce. Ale zároveň netvrdím, že jsem sám dokonalý syn. Nejsem. Byl jsem raubíř, co chodí pozdě, rozbil okna, neposlechl rodiče. Stal jsem se feťákem a gaunerem.. ale snažil jsem se být celý život lepším člověkem. Je možné, že kdybych byl klidné a hodně dítě, tak by se nic podobného nestalo. Ale kombinace nás všech se v tomto postavení setkala a odehrál se tento příběh, který nás všechny ovlivnil.

Jednou se třeba dostanu do fáze, kdy otci odpustím a budu přijímat obě své rodové linie a geny. Ale to bude chtít asi čas. Vím, že když odmítám svého otce, odmítám část sebe. Budu na sobě pracovat, ale už nebudu doufat. Nechci ho nenávidět. Chci mu odpustit. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě.

Nezahálel jsem a změnu jména jsem nabídnul i svému staršímu synovi se vším vysvětlením. I můj syn Lukáš změnu jména ocenil jako symbol nového začátku. Můj mladší syn nese již 4 roky jméno manžela mé bývalé přítelkyně Monči. Souhlasil jsem s přepisem syna na Lukáše – manžela od Monči, protože mě o to Monča několikrát žádala. Dlouho jsem na to nechtěl přistoupit, ale v terapeutické komunitě jsem si toto téma zpracoval. Bylo to těžké, ale udělal jsem to. Vojtík souhlasil a bylo mu vše vysvětleno. Lukáš Vojtíka vychovával, když jsem fetoval a mají se vzájemně moc rádi. K tomu mi byly vysvětleny racionální i zdravotní důvody, proč si to všichni přejí a tak se stalo. 

Můžete se nad tím pozastavit, jak jsem to mohl udělat. Na žádost jsem přistoupil opravdu, s vděkem, že syna báječně vychovali a s vděkem, že syna mohu vídat kdykoli si s Vojtíkem řekneme. 

Tímto chci říci, že ani jeden z mých synů včetně mě na sobě nenese příjmení Vaněk a cítím se s touto myšlenkou volný. Cítím úlevu, jakoby se ta těžká energie symbolicky rozpustila.

Po tomhle všem se budu sám pro sebe snažit do budoucna nepřemýšlet, co by bylo, kdyby. Napadaly mě myšlenky, kdyby mě vychovávala moje vlastní máma, kdo bych dneska byl. Věřím, že bych měl možnost studovat. Vzpomínám si, že mi ve výkonu trestu dělali psychotesty a bylo mi řečeno, že jsem velice inteligentní a že bych měl skvělé vyhlídky na studium..

Pravdou však opravdu je, že věřím, že se vše v životě děje, jak má a nic se neděje náhodou. Mělo to vše takto být a snažím se na vše dívat s optimismem. Prožil jsem v životě spoustu dramat, na které se lidé koukají ve filmech či seriálech. Žil jsem to vše na vlastní kůži, ale zároveň jsem došel do svého současného života tady a teď, ve kterém jsem opravdu šťastný.

Postupně si dopřávám a odžívám si i své dětské já. V ústavech se každou sobotu muselo povinně dopoledne uklízet. Ano, je potřeba uklízet 😊. Jen vím, že jsem nesnášel, když jsme museli zrovna v sobotu, kdy dávali v televizi pohádky. Tenkrát ještě nebyly televize na přetáčení a já je nikdy nestíhal dokoukat. A já místo toho musel zase plnit nařízení cizích lidí.

Dneska se strašně moc rád koukám na pohádky. Jakékoli. Animované, hrané, české i zahraniční. Celkově vnímám, že je důležité mít vážně možnost prožít si to opravdové dětství. Byť jsem dospělý chlap, stále si dávám prostor své dětství dohnat i hraním počítačových her. Nejraději mám tanky 😊.

Na závěr bych chtěl ještě říci, že jsem nevěřil, že by bylo možné v životě zažít tolik zázraků, které se kdy odehrály. I přes tohle všechno se mi dostalo do života i dobré. A z toho žiju.

Autor - Michal Hanzl

Korektura - Martina Fousková