Zase fetuje.. Laps, relaps – co to obnáší?

Občas se ptáte, kolik lidí se reálně vyléčí ze závislosti. Při odpovědi, že se nejedná o nějaké vysoké množství lidí, si kladete otázky, " jak je to možné?"

Mně následně přistávají myšlenky ohledně pojmu vyléčení se. Přepsal bych tento pojen na léčení se ve smyslu, že se jedná o celoživotní proces. V předchozím článku jsem zmínil, že velké % lidí po léčbě projde lapsem či relapsem.

V tomto článku oba pojmy vysvětlím ve spojitosti s mojí osobní zkušeností. Cílem mého sdělení, je vás obeznámit s reálnými situacemi, které se prostě dějí a mohou se dít i vám nebo lidem ve vašem okolí. Věřím, že článek může přinést odpovědi na vaše vnitřní otázky.

Možná jste někdy byli součástí situace, kdy jste si řekli nebo někdo o někom říkal – "Už zase fetuje, už zase chlastá. Je nepoučitelný, je to vůl. Měl všechno a zase to posral."

A děj plyne dál.

Nyní vám vysvětlím, co je laps, co relaps a propojím tyto pojmy s mým osobním prožitkem.

Jak jsem psal ve svém článku - Léčba závislosti. Co to znamená? Jak jsem se léčil v psychiatrické léčebně a terapeutické komunitě, laps je jedna z velmi důležitých součástí v procesu léčby a ukotvování si své abstinence. Proč?

Než odpovím, vysvětlím, co pojmy znamenají:

Laps – člověk po léčbě či dlouhodobé abstinenci užije jednorázově znovu omamnou látku a následně užívání zastaví.

Relaps – člověk po léčbě či dlouhodobé abstinenci začne užívat omamnou látku a dostane se zpět ke svým starým vzorcům a pokračuje v užívání než se opět pokusí o změnu.

Proč je to tak důležité?

Abych nemluvil tak do větru, vrátím se svoji myslí zpět, jak jsem si laps a relaps prošel já.

Začnu relapsem. Za svůj život jsem se snažil o abstinenci několikrát. A spoustu krát jsem to nezvládl. Do určitě doby v mém životě jsem zažíval situace, kdy se mi podařilo konkrétní období nebrat a pak si stejně zase dal, protože jsem žil nenaplněný život. V podstatě jsem se skoro celý život snažil se závislostí marně poradit sám. Až jsem se jednou obrátil na pracovníka v sociálních službách, který mi doporučil možnosti pobytové léčby.  Vybral jsem si pobyt v psychiatrické léčebně, odkud jsem po měsíci odešel a opět zrelapsoval. 

Ano, chvíli jsem zvažoval, zda si dát, ale dal jsem si. Moje známá, která si prošla léčbou v terapeutické komunitě a následně začala opět užívat pervitin tvrdí, že fetování po terapeutické komunitě už nikdy nebylo takové, jako dřív. A proč? Protože před projitím takovým silným životním obdobím, jako je pobyt v terapeutické komunitě, vám ukáže spoustu informací o vašem vnitřním já a fetování po komunitě je více vědomější než předtím.

Můj poslední relaps po pobytu v psychiatrické léčebně na oddělení závislostí znamenal rozchod s moji tehdejší partnerkou, žití v autě a uvědomění si, že už takto nechci žít. Fetování mělo obrovský vliv na moje tělo i mysl. Po opuštění prostor léčebny jsem se vydal na open air, kde jsem si dal a hrál jsem na párty naprosto mimo ve svém rauši do 4 do rána. Vzpomínám si také na jinou párty, kde jsem se natolik vyfetoval, že jsem tancoval celé odpoledne a celou noc v kuse a druhý den mi zkolabovalo tělo a nemohl jsem chodit.

Po této párty jsem nastoupil do terapeutické komunity, kde jsem se léčil rok. Následně bydlel půl roku v doléčovacím centru. Později jsem začal bydlet s moji současnou přítelkyní a po roce od absolvování doléčovacího centra přišel laps.

Pro mě osobně bylo jednodušší sklouznout k relapsu v dřívějším životě, protože jak jsem zmínil, žil jsem nenaplněný život, byl jsem traumatizován z dětství a neuměl jsem žít zodpovědně. To bylo důvodem, proč jsem po týdnu abstinence sáhl po pervitinu, protože mi v té době přinášel velký pocit sebelásky, potěšení, euforie, který jsem neuměl tvořit čistou cestou například svými aktivitami a přístupem sám k sobě.

Laps jsem zažil jeden jediný a zpětně to hodnotím za velmi důležitou součást mého procesu sebezotavení.

Zmínil jsem, že pro mě byly mnohem častější a snadnější relapsy, protože jsem to tak nějak žil stále dokola. Ale dostat se k lapsu, to už bylo složitější, protože jsem věděl po léčbě, že už si nikdy nechci dát pervitin. Navíc jsem si z komunity odnesl spoustu svého vnitřního štěstí, že jsem nepomyslel na to, že bych si chtěl dát. Bavilo mě žít čistý život. Chtěl jsem patřit mezi normální lidi. Prožíval jsem podobné pocity, jako můj kamarád, se kterým jsem se setkal v doléčovacím centru. Ten po svém lapsu zmínil, že lítal vyfetovaný po venku celou noc a k ránu začalo svítat, přicházel dojezd a on sledoval lidi, jak chodí do práce, jak se plní tramvaje a řekl si, že mezi tyto lidi chce patřit. A já to cítím stejně.

Avšak den mého lapsu byl jak na míru ušitý. A na to mě v léčbě upozorňovali. Měl jsem vytvořený krizový plán, pro kdyby.. Avšak jedna věc je příprava a krizový plán, druhá věc, jak to zvládneš. Samozřejmě, že během léčby i po jejím ukončení, má každý závislý člověk chuť si někdy dát. Ucítíte konkrétní vůni nebo je ve filmu scéna, která vám něco připomene. Občas se mi to vrací na mysl, ale dnes už vím, jak s těmito pocity pracovat. Ale taky přichází chvíle, kdy jsme slabší, máme těžší období či cokoli a může se stát, že se člověk neudrží a propadne.

Mému velkému dni předcházela jedna malá situace, kdy jsem byl poprvé sám doma na určitou dobu. Byla to nová zkušenost, protože v terapeutické komunitě či v doléčovacím centru, jste stále s lidmi. A vzájemně se motivujete a jste mezi pěknou energií. Samota, pro mě byla zatím neprobádané téma a mě se jeden den stalo, že jsem si chtěl dát. Šel jsem do města a požádal známou, zda něco má. Ta mi řekla, že pro něco jde a pak mi donese, ať počkám u pošty. Chvíli jsem tam stál a přemýšlel nad sebou, fakt tady stojím? A řekl si a dost. Takhle už to nechci.

Šel jsem zpátky domů, dal jsem si 2 piva a šel jsem spát.

Zhruba po měsíci, jsem v onen velký den měl domluvené, že přijede známý se svoji partnerkou za mnou do Šumperka a bude chtít ode mě tetování. Jel jsem pro ně na nádraží, kde jsme se společně setkali a potkali současně našeho společného dřívějšího kamaráda, který občas s drogami experimentuje. Dali jsme se do řeči a domluvili se, že ten kamarád dorazí za námi.

Tetoval jsem u nás doma, kamarád dorazil také a já si až později všiml, že je vyfetovaný. Říká se, feťák feťáka pozná. Byť bývalý feťák. Cítil jsem, že mi to nic nedělá, alespoň na mé vědomé úrovni. Následně jsem je všechny vyprovodil a zůstal jsem doma. Zpětně jsem si uvědomil, že to na mé nevědomé úrovni semnou něco dělalo. Ten samý den jsem si večer zaplatil živý přenos oktagonu a očekával velké vzrušení a skvělé zápasy.

Rozdělali jsme si s mojí partnerkou víno, začal oktagon a já čekal na tu parádu. Kladete si otázku - "Cože? Víno?"

Lehce teď odbočím - Existují lidé, kteří mají kombinovanou závislost, takže je pro ně důležité klást velký důraz na abstinenci na každou látku. Já to tak nemám. Vždycky jsem byl drogovej, ať se bavíme o pervitinu, extáze a dalších stimulačních drogách. Alkohol není moje závislost. Dám si i dnes 2-3 piva a pak už mi nechutná. Dám si 2 sklenky vína a pak už nechci. Občas jsem si na oslavách dal s někým panáka, ale já se neumím opít. Za to jsem vyzkoušel i heroin, ale toho jsem velmi brzo nechal. Jako mladý teenager jsem bydlel přes rok v Německu, konkrétně v Berlíně. Tam jsem poprvé vyzkoušel heroin. Vzpomínám na den, kdy jsem se dostal do kontaktu se starším pánem, aktivním uživatelem drog, který se mě v tu chvíli ptá, "ty bereš herák? Tak to brzo umřeš."

Možná bych fakt umřel. Tato informace mnou prošla a na heroin jsem potom nikdy nesáhnul.

Ze své zkušeností vím, že lidé sahají po drogách, ale málokdo si před aplikací skutečně zjistí, o jakou látku jde a co to s tělem a myslí dělá. Otázka k zamyšlení, kdybych já či jiní lidé měli informace, co látka dělá, dali bychom si?

Zpět k vínu a k oktagonu. Moje přítelkyně si šla následně telefonovat se svojí kamarádkou, která v té době řešila velmi komplikovaný vztah se svým tehdejším přítelem, který dříve pil a experimentoval s drogami. Bylo zjevné, že se ke své závislosti vrátil. Průběžně jsem zaslechl, co jí vše dotyčný provádí a v kombinaci s předchozím setkáním s vyfetovaným kamarádem, mým očekáváním, že bude oktagon pecka a informacemi o chování dotyčného, které pocházelo ze světa z podsvětí, se mi na mysl vracely mé staré návyky a obrovská touha si dát. Zmínil jsem, že jsem očekával to vzrušení z oktagonu, které však nenastalo. Zápasy byly naprosto mizerné a já v té chvíli při kombinaci veškerých událostí, cítil nenaplnění, prázdno, naštvanost, tlak, a proto mi přecvaklo. Psal jsem, že to byl velký den D, protože k této kombinaci událostí jsem zapomněl zmínit ještě jednu. Známý dřívější fetující kamarád si u nás odpoledne zapomněl mikinu. Zavolal jsem mu a šel mu ji večer odnést s tím, že si jdu dát.

V té chvíli bylo i jednoduché říci doma, že jdu jen předat mikinu a hned se vrátím své telefonující přítelkyni.

Měl jsem 1000 Kč, které jsem odpoledne vydělal za tetování a chtěl za 500 Kč. Neměl však na vrácení, tak jsem si vzal za 1000 Kč. Šňupnul jsem si půlku dávky a šel jsem domů.

Nemusel jsem ani mluvit. Přítelkyně to na mně poznala obratem, protože jsem si šel hned kreslit a moje reakce těla byly zřejmé. Přišla hádka. Respektive útoky ze strany mé přítelkyně, že jsem vyfetovaný a obrana z mé strany, že nejsem se slovy: "jen jsem si zahulil," čemuž moje milá nevěřila.

Po emotivní výměně těchto informací a pláči šla na balkón. Věřte, že člověka droga tak změní, že i když máte nastavené životní priority a hodnoty, tak vám je droga vezme. Mě to bylo částečně jedno, co se vše stalo. Ale fakt částečně. Zvažoval jsem možnosti, zda odejít nebo zůstat. Později jsem začal mít vnímat své pocity více a více a začal jsem mít výčitky. Věděl jsem, že se budu muset ženě přiznat i přesto, že to už sama věděla. Šli jsme si lehnout až za hodně hodně dlouho a musím říci, že dodnes si vážím další reakce, která přišla. Moje přítelkyně mě po návratu z balkonu obejmula, lehli jsme do postele a usnula. Já nespal, já si projížděl vše v hlavě dokola.

Přišlo ráno a já se ji přiznal. Byla mezi námi zeď, ale oba jsme se snažili fungovat. Ten den jela přítelkyně na oslavu a já doma sám s výčitkama a druhou půlkou dávky pervitinu skočil do sprchy, kde jsem si dal znova. Jen feťák ví, co jsem celý den doma dělal.

Následně mi začalo být dost špatně. Aby ne, dal jsem si obrovskou dávku po dlouhé době abstinence. Přišla žena, snažila se mi dát vývar, ale tělo mi začínalo kolabovat. Žena začala panikařit a zavolala sanitku, přičemž se dozvěděla, že nemají čas jezdit pro feťáky, ať mě přiveze sama. Dostal jsem se do auta, došel na příjem a po chvíli sezení v čekárně jsem zkolaboval. Ležel jsem následně na pojízdné posteli a čekal, až mě přijmou lékaři. Dostal jsem kapačky a velké kázání, ať si rozmyslím, co od života chci.

Pár dní jsem byl ještě mimo, protože mi na příjmu píchli spoustu léků na uklidnění.

Přátelé, chci říci, že byť se tato událost jeví jako šílená a špatná, pro mě byla extrémně důležitá. A vzpomínám i na svého terapeuta z doléčovacího centra, který mi tenkrát často opakoval, že by mi ten laps i přál z informací, které jsme spolu sdíleli na terapiích.

Stalo se. A podepisuji se pod skupinu lidí, která do roka po léčbě zažila laps, byť vážně nechtěný a neplánovaný.

Také jsem byl vždycky na terapiích upozorněn, že člověk, který projde relapsem či lapsem je následně cca 3 měsíce náchylnější na takové podobné situace a bylo mi doporučeno na sebe dávat větší pozor. Nechodit do rizikového prostředí a chránit se.

Což jsem dělal. Jakmile jsem se po čase opět propojil sám se sebou, dokázal jsem si zmapovat co se stalo. Potřeboval jsem ještě tu poslední tečku. Rozhodilo mi to tak mysl a tělo, že fakt vím, že drogám odzvonilo.

Ano, mělo to dopad i na můj současný vztah, kdy trvalo, než se ta zeď, která v té době mezi námi vznikla, zbourala.

Každopádně, tímto článkem se snažím vysvětlit, co reálně přináší a obnáší relaps či laps. A ukázat, že se to může stát kdykoli.

Psal jsem v předchozích článcích, že jsem se díky pobytu v terapeutické komunitě našel, vytvořil si hodnoty a cesty, jak chci žít a následně to vše aplikoval do normálního života. Zároveň vemte si skutečnost a vsaďte si do toho jakéhokoli závislého člověka, který vás napadne – člověk po například 20ti letech fetování vs například 7 let abstinence má stále déle zakořeněné vzorce chování z doby užívání, než za čistého bytí. Proto jsem vícekrát zmínil, že práce na své závislosti je dlouhodobý až celoživotní proces. Je dobré se stále chránit.

Jsou lidé, kteří se musí chránit a nechodit do rizikových kontaktů celý život, aby se nespustili. Jsou i lidé, kteří dlouhodobě nechodí do restaurace pro svoji ochranu.

A zároveň jsou takoví lidé, kteří si to v hlavě srovnali svým způsobem, třeba i díky relapsu a jsou schopní naopak pracovat se závislými lidmi. Existují takoví kolegové, co po své drogové kariéře vystudovali nebo si udělali praxi v rámci jiného vzdělávání a nyní pracují na základě své zkušenosti, jako to dělám nyní aktuálně já.

Pracovník, který mi tenkrát odeslal do terapeutické komunity, mi kdysi říkal – můj ukazatel, jakým člověk pozná, že má svoji závislost v ruce je skutečnost, kdy mám ke konkrétní látce neutrální vztah. Kdy mi z něho ani není špatně pocitově, když si na to vzpomenu a zároveň, kdy nechytám chutě. Pro mě kdysi nepředstavitelné.

Dnes s čistou pravdou mohu říci, že mi nevadí kontakt s lidmi, kteří jsou vyfetovaní. Byl jsem také v situaci, kdy mi můj jiný známý, který si občas dá, mával sáčkem s perníkem před očima, aniž by si uvědomil, že jsem bývalý toxikoman. Nic to semnou nedělá.

Ano, jsou chvíle, kdy občas připluje vzpomínka, myšlenka, ale tak jak připluje, nechám ji odplout s neutrálním nastavením. Také za život občas sedíte u tv, sledujete seriál, kde je scéna s drogou a opět se mi vrátí vzpomínka, pocit, avšak je to více a více vzdálenější.

Proč to vše píši, to, že jednou konečně dostanete nebo jste už dostali svého blízkého do léčení, neznamená, že je 100% vyhráno, byť je to báječný začátek. Současně, věřte, že když si člověk po léčbě dá a opakuje, že to nechce a neustále se snaží přestat s různými pokusy a omyly, výstupy a pády, věřte, že se ten člověk snaží.

Je lehké feťáka odsoudit za jeho způsob řešení těžké situace. To, že mě tenkrát moje žena nakonec obejmula namísto odmítání mé osoby, přineslo obrovské teplo do mého srdce, že jsem nemusel z té situace útéct, jako vždycky, ale dovolil jsem si zůstat a následně se tommu postavit čelem a říci pravdu. Říci pravdu, byť to muselo druhou stranu bolet. A to ne jen ji, ale i jiné lidi, které jsem za život potkal a ještě je v žádném článku zatím nezmínil.

Vlastně, co dělat, když váš blízký zrelapsuje? Moje zkušenost bývalého toxikomana – mně pomohla láska ve smyslu přijetí a obejmutí.

Ale co dělat ještě, kdybych měl odpovědět neutrálně či z pozice pomáhající osoby? Neexistuje jedna odpověď. Je hlavně důležité ošetřit své emoce a potřeby a až potom řešit toho druhého.

Dále je také důležité rozklíčovat, zda se jednalo o jednorázovou akci nebo zda do toho ten dotyčný opravdu znovu spadne. Od toho bych dál rozvíjel téma, jak k této situaci přistupovat.

RÁD BYCH NA ZÁVĚR ZMÍNIL, ŽE MI TÉMATA, O KTERÝCH PÍŠU, PŘICHÁZÍ PRŮBĚŽNĚ. NĚKDY MI PŘIJDE TÉMA, KE KTERÉMU MÁM CO ŘÍCI, PROTO SE ROZHODNU O NĚM ROZEPSAT A KOMBINOVAT HO S MÝMI VZPOMÍNKAMI. PŘIŠLA KE MNĚ TAKÉ NEDÁVNO ZPROSTŘEDKOVANĚ ZPRÁVA, SPÍŠE LÍTOST, ŽE JSEM NĚKOHO NEZMÍNIL, BYŤ MI DOST POMOHL. 

VÁŽÍM SI KAŽDÉHO, KDO MI KDY V ŽIVOTĚ POMOHL A JAK BUDOU TÉMATA PŘICHÁZET, BUDE O VŠEM PSÁNO. 

Díky za přečtení  :)